Ahoj přátelé,
V Austrálii máme 12:30 a konečně mám chvíli abych napsal dalších pár řádků na náš blog. Oba moc děkujeme za vaši přízeň a podporu ať už formou mailů, zpráv na FB SMSek a iZpráv. Ani se neumíte představit, jak moc nás těší každá vaše zpráva a info z domova!
Prvním příspěvkem bude dokončení naší cesty z Dubaje do Sydney. Vynechám detaily které již popsala Lenička a jestli zbude čas, popíšu naše vítězné tažení z pondělí 9.10.2013, kdy jsme začali bydlet ve vlastním. Tedy skoro...
Dubaj - Sydney
Přistání v Dubaji, v zemi, kde mají šejkové na zahradách místo studny ropnou věž, proběhlo bez problémů. Říká se, že kvalita pilota se pozná podle přistání. Piloti byli machři, letadlo dosedlo jako sněhová vločka.
Letiště samotné by se dalo přirovnat k malému městu – jak rozlohou, tak počtem lidí. Je to takový obří obchoďák, kam lidé místo autem, létají letadly.
Arabové jsou oblečeni od krku po paty do bílých prostěradel a každý prst jim zdobí zlaté prsteny. Arabky jsou Arabové, oblečeni od hlavy po paty do černých prostěradel... Prsty asi mají také, ale dávají si dost záležet na tom, aby nebyli vidět. Nedivil bych se, kdyby pořekadlo o kupování zajíců v pytli pocházelo právě z Arábie. Pravdou je, že tento pytel má průzor na oči, ale ty jsou vesměs hnědé a hledí na zem přímo před sebe. Takto kontrastují s mnohými Evropankami, které odkrývají vše co odkrýt mohou. A to, co odkrýt nemohou, oblečou do síťky připomínající čeřen na ryby. Ale člověk je alespoň rozezná jednu od druhé – jedna je zrzavá, druhá má piercing v pupíku, třetí má pihu na zadku☺
Devět hodin na letišti Dubaj se vleklo pomalu. Plni entuziazmu jsme chtěli projít celý terminál dvě. Stovky obchůdků nás nijak nebrali, ale oba jsme s otevřenou pusou zírali na vodopád a skutečny zelený park uprostřed letiště. Po projití poloviny terminálu dvě nás přestalo bavit strkání, vnucování zboží, smradlaví cestovatelé a smradlaví my. A také nás dostihla únava a nervozita. Dobře, nervozita přepadla jen mě. Lenička údajně vypozorovala, že vždy když jsem nervózní, mám vlastně jenom hlad. Nikdy jsem neslyšel větší hloupost...
Zašli jsme do naší meccy u McDonalda a dali jsme si kolu, quarter pounder with cheese a zavzpomínali jsme na doby kdysi dávno, kdy jsme jedli zdravě. Moje nervozita jako zázrakem pominula... nastal čas najít místo na spaní.
Po chvíli hledání (hodina bloumání se sakra těžkejma báglama) jsme konečně narazili na volná lehátka pro cestující. Na zalehnutí a zabití několika hodin před odletem je to naprosto super, nechápu proč takováto lehátka nejsou na všech letištích. Fňukání o tom, že lehátka nejsou pro lidi co mají dva metry si nechám pro sebe. Faktem totiž zůstává, že všude jinde bych se musel zalomit na nepohodlné sedátko a nebo se složit na zem.
Spánek, ač nekvalitní nám oběma přišel vhod. Lenička dokonce prohlásila, že se vyspala dobře. No ještě aby ne, když jsem ji celou noc hlídal!:)
Kolem deváté hodiny raní na nás čekal obr AirBus 380. Největší dopravní letadlo na světě. Impozantní obr se dvěma palubami mě trochu zklamal ve chvíli kdy jsem zjistil, že prostor na nohy je o trochu menší než u předešlého boeingu.
Po čtrnácti hodinách na palubě obra chápu, proč se tak málo lidí vrací z Austrálie zpátky. Není to proto že by je Austrálie tolik očarovala, je to kvůli těm čtrnácti hodinám v letadle! Hypochondři Krmenčíková a Kříž chodili pravidelně hodinu co hodinu na záchod a procvičit si nohy, aby je nesejmula trombóza. Paní, co seděla vedle Leničky si musela myslet, že jsme magoři. Možná by si to skutečně myslela, kdyby téměř celých čtrnáct hodin letu neprospala. Po prvních sedmi hodinách se zvedla, šla na záchod a zase usnula. Tu dobrotu co si šlehla před odletem musíme sehnat taky. Jen se trochu obávám, že se k tomu fasují pleny.
Let probíhal bez problémů a kdyby byl jen o polovinu kratší, vzpomínali bychom na něj rádi. Sympatické letušky, k občerstvení voda, australské víno a šampaňské. K večeři na výběr chutné kuře s rýží které bylo má volba, nebo lazaně, na kterých si pochutnala Lenička. Snídaně v podobě míchaných vajíček se špenátem. Cestu jsme si krátili spánkem, čtením a koukáním na filmy. Lenička při výběru moc šťastnou ruku neměla, ale já jsem si vychutnal klasiku – Kmotra I a II.
Obr, který má vzletovou nosnost přes 650 tun přistál po necelých čtrnácti hodinách letu jako peříčko. Vítejte v Sydney, je 5 hodin ráno a venkovní teplota je 17 stupňů celsia! Zimní Sydney vás vítá, užijte si příjemný pobyt!
Jsme tu, tomuto krásnému kousku země budeme po příštích osm měsíců říkat domov!
Výstup z letadla, pasová kontrola a hupky šupky vyzvednou kufry. Lenička má strach z celníků, ale já ji ujišťuji, že se není čeho bát. Jestli nás tam nepustí, demonstrativně si lehnu na zem, rozbrečím se a umřu! Do toho letadla už mě nikdo nedostane! A vůbec, proč by nás tam neměli pouštět? Jsme mladí, krásní a do dotazníku v kolonce „drogy, léky, zakázané látky“ jsme dali velké ANO.
Postupujeme ke kontrole, všichni před námi jsou odesílání ke koridoru číslo šest, který vede přímo k východu. „Show me yer papers“, říká paní v oblečení security . Podáme jí pasy, usmějeme se na ni. Ona nám úsměv oplácí a posílá nás do koridoru jedna, kde na konci místo nápisu exit stojí tří ranaři s gumovými rukavicemi.
Nakrátko ostříhaný policista si bere naše doklady a ptá se, co pašujeme. Vysvětlujeme mu, že máme jen pár krabiček s antikoncepcí, concorem a lumiganem. Antikoncepce je Leničky protože nechceme miminko, kapky jsou moje protože mám glaukom a prášky jsou taky moje, protože mám „heart condition“. Sympatický pán mi věnuje pohled který si schovává jen pro malé děti a kriply, podá nám doklady, a ukáže k velkému nápisu EXIT. Vítězství! Jsme tu! Jsme v Austrálii!
Cestu z letiště volíme formou metra. Nehezký poplatek za letištní zastávku natáhne už tak drahé metro na $32 za oba. Ale metro je čisté a lidé se tváří příjemně. Je šestá hodina raní a do metra nastupují lidé mířící do práce. Takhle časně ráno jich moc není, ale líbí se nám že cestují jen v triku a šortkách. Vystupujeme na zastávce Museum. Není tu eskalátor. Ale nám je to jedno, máme radost, smějeme se, jsme skutečně šťastní.
Zastávka je krásná. Je tu čisto, lidé nikam nespěchají, vypadá to tu jako z padesátých let. Po výstupu na světlo je něco kolem půl sedmé. Chvíli stojíme, kocháme se výhledem na mrakodrapy a stále se usmíváme. Svítí sluníčko, je nádherně. Ani se nestihneme pořádně rozhlédnout a už k nám spěchá chlapík – usmívá se na nás, ptá se jestli potřebujeme pomoct. Pustíme se s ním do řeči. Je to Brit, je zde na dovolené a sděluje nám svoje dojmy. Miluje to tu. Přivolává nám taxík a loučí se. Věci se dějí tak nějak samy.
Taxikář nám pomáhá se zavazadly a přichází pro mě první šok. Sedám si dopředu na místo řidiče, ale volant je vpravo. Když se taxikář rozjede a valí se v levém pruhu, ještě to zvládám. Ve chvíli kdy vjíždí na kruhový objezd a místo doprava jede doleva, mozek nechápe a dupe na brzdu, ale ta tam není! Po asi kilometru a půl nám s omluvou vysvětluje, že nás nemůže odvést až před vchod, že je tam chodník.
Ubytování v našem přechodném bydlišti proběhlo velice rychle. Výtah nefunguje a náš dočasný pan domácí běží dolů, aby nám pomohl se zavazadly. Je to páté patro, tak jsme skutečně rádi.
Byt jsou dvě místnosti s kuchyní a koupelnou. Moc pěkně zařízený, všude Apple produkty. Mezi řečí nás informuje o tom, že za hodinku jede na letiště. Na víkend letí na Nový Zéland navštívit maminku. Vrací se v pondělí ráno a pak jde rovnou do práce, takže máme do pondělního večera byt jen pro sebe. Ukazuje nám jak použít Apple TV, kde si pustit hudbu, kde co je a pomalu se loučí. S Leničkou upadáme do hlubokého kómatu. Dobrou noc!:)
Žádné komentáře:
Okomentovat