Bikram jóga (moje droga)

Zdravíme všechny!

Už delší dobu mám v hlavě příspěvek o Bikram józe, protože už mám za sebou více jak rok pravidelného cvičení a pořád mě to moc baví, dokonce bych řekla, že čím dál víc.

Kdykoli jsem v minulosti slyšela o józe, nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem si říkala, že to opravdu není nic pro mě. Já mám ráda dynamické sporty, kde se pořádně zapotím a druhý den cítím každý sval, jógu jsem si vždycky představovala jako pomalé relaxační cvičení zakončené meditací, kam si člověk jde odpočnout. Minulý rok v červenci - uprostřed australské zimy jsme se s kamarádkou rozhodly, že začneme chodit do posilovny. A vymyslely jsme skvělý plán, jelikož je tady fitness centrum na každém rohu, snaží se přilákat zákazníky a tudíž nabízí tzv. introductory offer - něco jako zvýhodněnou cenu na první měsíc cvičení a opravdu je to většinou hodně levné. Tak jsme si řekly, že vyzkoušíme všechna různá studia v okolí a po měsíci to budeme střídat. V prvním studiu jsme měly v ceně vstup do posilovny plus cvičení dle libosti a tam jsme poprvé vyzkoušely jógu, doteď si pamatuju, jak mi bylo při cestě domů, cítila jsem se o 10 centimetrů vyšší, lehčí a bylo mi naprosto skvěle - a všechno mě bolelo!

Když se náš měsíc chýlil ke konci, další kamarádka nám říkala o horké józe, že to určitě musíme vyzkoušet, že ona měla desetidenní trial a chodila každý den, a byla nadšená. Ale taky nás varovala, že to není žádná sranda, místnost je vytopená na 42 stupňů a každá lekce trvá 90 minut. Řekly jsme si s Verčou, že to zkusíme a vyrazily jsme na první hodinu. Studio bylo moc hezké, mělo příjemnou relaxační atmosféru a cvičitelé byli příjemní. První hodina byla v podstatě boj o přežití, nejhorší bylo vydržet v tom teple celou dobu a udýchat to, ale překonaly jsme to a vypotily jsme ze sebe duši. Ale po hodině nám bylo příjemně, nic nebolelo a cítila jsem, že dokonce ani nejsem unavená. První měsíc jsem chodila dvakrát až třikrát týdně a pamatuju si, jak mi to krásně rozzářilo a pročistilo pleť.

Po prvním měsíci, jsem se rozhodla, že se zapíšu na další tři a uvidíme. Nakonec jsem zjistila, že je to něco, co dokonale pasuje do mého programu. Jelikož jsem v práci celý den na nohách, musela jsem omezit běhání, protože mě začaly bolet klouby. Ale zjistila jsem, že kdykoli mě začne cokoli bolet a jdu na jógu, bolest přejde. Už si ani nepamatuju, kdy mě naposledy bolela záda, a to byl můj dlouholetý problém. Takže nejenže to skvěle doplňuje mou práci fyzicky, ale má to i léčivé účinky. Opravdu cítím, že se pomalu zbavuju veškerých bloků a bolestí. A nejen to, je to úžasný způsob relaxace, když se člověk 90 minut v kuse soustředí jenom na cvičení, skvěle si odpočine a uleví od každodenního stresu. Dokonce jsme zjistila, že ať se cítím jakkoli, než vejdu na jógu, kdykoli odcházím, je mi líp.

Myslela jsem si, že mě to přestane bavit a začne nudit, jelikož je každá hodina úplně stejná, ale opak je pravdou. Čím častěji chodím, tím víc mě to baví. Každý člověk má určité hranice, za které si myslí, že už nemůže, ale zjistila jsem že se v józe tyto hranice neustále posouvají a co bylo moje maximum před půl rokem je můj standard teď a maximum je stále přede mnou.

Jedním z velkých překvapení pro mě bylo to, že Kuba začal cvičit se mnou. Ani ve snu mě nenapadlo, že by ho to mohlo lákat, ale asi po dvou měsících, co jsem chodila na jógu jsem se ho zeptala, jestli by to nechtěl vyzkoušet a k mému překvapení řekl, že určitě. Že když vidí, co to dělá s mým tělem i psychikou, chtěl by to taky zkusit. Měla jsem na začátku strach, protože má hodně vysoký tlak a například v sauně má velké problémy s dýcháním. Ptala jsem se majitele studia, jestli by jógu doporučil někomu, kdo má vysoký tlak a on mě šokoval prohlášením, že jóga je to nejlepší, co pro sebe může udělat a že mu to po dlouhodobém cvičení tlak srovná. Říkala jsem si, že to je skvělý marketingový tah, ale nevěřila jsem tomu ani na chvíli. Nicméně Kuba to vyzkoušel a od první hodiny si to zamiloval. Když se podívám zpátky, nemůžu uvěřit, jak obrovský pokrok Kubík ya těch 10 měsíců cvičení udělal. Na začátku mu většina pozic dělala problémy kvůli celoživotnímu sezení za počítačem. Měl zkrácené šlachy a nedokázal se pořádně protáhnout nebo zaklonit. Dnes už s tím nemá problém a co je neuvěřitelné, snížil dávku prášků na srdce na polovinu a bez problémů funguje.

Můj dosavadní vrchol byla výzva v březnu, kdy jsem cvičila jógu každý den. Když jsem výzvu začala cvičit, nevěřila jsem, že to vydržím a budu časově zvládat, ale zhruba po dvou týdnech jsem zjistila, že jsem si na každodenní cvičení tak zvykla, že mi to nedělá žádný problém. Největší problém byla moje psychika a odhodlání na jógu vyrazit. Jakmile jsem tam byla, cvičilo se mi skvěle a neměla jsem s ničím problém. Dokonce se mi během té výzvy cvičilo lépe než kolikrát, když tři dny v kuse vynechám. Jediný problém byl, že tělo nemělo prostor na regeneraci a ke konci jsem si musela dávat horké koupele aby svaly alespoň trochu povolily.

Celý tento článek píšu proto, že za rok cvičení jsem poznala mnoho inspirativních lidí, dostala jsem se do skvělé kondice a po psychické stránce je mi naprosto skvěle. Urovnala jsem si hodnoty a moje sebevědomí se neuvěřitelně zvedlo, díky tomu, co jsem dokázala. Největší paradox je, že jsme tam s Kubou téměř nejmladší, většina lidí, co tam chodí dlouhodobě minimálně třikrát týdně je ve věkové skupině 45 plus.

Takže pokud vás něco bolí a nevíte si s tím rady, kupte si karimatku a vyražte, otevře vám to úplně nové obzory!

Namaste
Lenďa

Zima 2015 v Sydney

Zdravíme všechny,

po delší době mám den volna, kdy jsem se rozhodla odpočívat do syta a nedělat nic. Ovšem pak jsem si vzpomněla na náš blog, který je už delší dobu neaktivní.  Díky tomu, že mi v pátek přišel opožděný narozeninový dárek, tak mám konečně mám počítač, na kterém se dá psát, pracovat, poslouchat hudbu, upravovat fotky a netrvá to půl hodiny než cokoli spustím. Tak se do toho můžu pustit. :)

Poslední příspěvek na blogu byl z dubna. Od té doby se událo hodně věcí, dobrých i špatných, ale všechny události nás posunuly zase o dost dál. Kuba úspěšně ukončil druhý semestr a ve všech předmětech exceloval. Teď je v půlce třetího semestru a pomalu ale jistě se mu školní léta chýlí ke konci (Jupí jupí!).

Od naší loňské dovolené na Bali jsme byli rozhodnutí, že si pořídíme skůtr, abychom měli jednodušší pohyb po městě a mohli jsme jezdit na výlety. Tak si Kuba vyměnil řidičák za australský, prošel kurzem na řízení motorky, složil úspěšně zkoušky a pořídili jsme si od kamaráda starý skůtr. Asi nám to nebylo přáno, protože při první jízdě (2 km od domu) Kubíka srazilo auto, což vyústilo ve dvoudenní pobyt v nemocnici a následující měsíc doma na neschopence.. Naštěstí se na něj vztahovala místní pojistka na dopravní nehody na motorce a nakonec nám pojišťovna proplatila veškeré výdaje za doktory a dostal víc jak měsíc rehabilitací, které opravdu pomohly. Měl obrovské štěstí, že to všechno dobře dopadlo, ačkoli naše první zkušenost s australským zdravotnictvím byla opravdu děsivá. Myslela jsem si, že kocourkov panuje jenom v Čechách, ale opak je pravdou. Propustili nás z nemocnice a řekli, že nám pošlou veškeré dokumenty poštou a s těmi dokumenty můžeme jít k praktickému lékaři na kontrolu. Když jsme po dvou týdnech žádný dopis neobdrželi, zavolali jsme do nemocnice a s hrůzou zjistili, že Kubu stále oficiálně nepropustili. Díky bohu jsme šli k výborné doktorce, která do nemocnice zavolala, lehce se rozčílila a do dvou dnů jsme měli veškeré dokumenty doma. Další sranda v nemocnici byla, že ačkoli Kubovi prováděli všemožná vyšetření a asi dvě hodiny strávil na různých rentgenech, zapomněli mu zkontrolovat nohu, na kterou dopadl on i motorka a s hrůzou jsme až po dvou týdnech u doktorky zjistili, že má zlomenou kost v oblasti kotníku a přetrhané vazy. Naštěstí nohu do té doby hodně šetřil a obvazoval, takže to bylo vše v pořádku, ale nerozumím zdejšímu zdravotnictví. Nehoda se stala na začátku června a teď už běhá jako dřív, na rehabilitacích mu povolili a vysloveně doporučili pokračovat s jógou, takže už zase pravidelně cvičíme spolu a tento týden má Kubík od nehody rekord 4 jógy za týden!

V práci se nám oběma daří dobře, já jsem povýšila a mám na starosti celý chod barista sekce kavárny a všechno, co se kafe a kávovaru týká. Je to neuvěřitelné, že při odjezdu z Čech jsem o kávě věděla to, že mi chutná s mlékem a s cukrem a můj drink se jmenuje latté :) od té doby se hodně změnilo. A já jsem strašně unešená celou zdejší kávovou kulturou a hlavně tím, že mi moje práce pomohla nahlédnout do úplně nového a extrémně zajímavého světa. Nikdy jsem o tom tmavém nápoji nepřemýšlela, jako o něčem výjimečném, ale až tady jsem pronikla do tajů pěstování, sběru, pražení a  konečné přípravy, což je moje práce. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala právě do Tophatu, protože to není jenom o tom, umět udělat kafe, ale stojí za tím neuvěřitelně dlouhý a náročný proces, hodiny a hodiny dřiny, která nakonec může  vyústit v krásný obrázek na povrchu kávy a následný úsměv na tváři našich zákazníků. Ale latte art je opravdu jenom taková třešnička na dortu, něco extra, ovšem bez kvalitních a čerstvě upražených zrnek kávy by to byl jenom krásný hrnek kávy na fotku a pak na vylití. Nebudu se tady o tom více rozepisovat, protože bych na toto téma už pomalu mohla napsat knihu a to pořád cítím, že jsem na začátku. Za dva týdny bude v Sydney probíhat festival kávy a já se nejspíš zúčastním soutěže v ochutnávání kávy (tzv. cupping), bývalí majitelé kavárny mi nabídli trénink a já nadšeně přijala, protože je to další zkušenost, která mě posune někam dál a přiblíží k mému snu mít vlastní kavárničku :)

Kubík už bude mít za sebou půl roku ve své současné práci a pořád ho to moc baví a je nadšený. Je to strašně fajn změna, protože v předchozí práci byl nespokojený a chodil tam v podstatě jen odsedět několik hodin, odpracovat něco, co nakonec jeho šéf odprezentoval jako svou práci. A domů chodil zničenej a naštvanej, bez nálady. Když si našel novou práci, tak zjistil, že dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje a domů chodí s úsměvem (pokud nemusí celý den být na své jediné neoblíbené pozici a říkat lidem, že musí počkat na servis telefonu nebo počítače dalších pár hodin a většina lidí mu dá najevo, že jejich čas je důžežitější než čas všech ostatních a že zrovna oni teda čekat nebudou...). 

Ale to je hold práce s lidmi a předávání vzájemné energie, s čímž jsem se musela naučit pracovat i já v kavárně a opravdu platí, že s úsměvem jde všechno líp a není lepší pocit než někomu zlepšit náladu, změnit hrozný den k lepšímu, zkrátka posílat pozitivní energii dál. A to nás oba moc baví a naplňuje. 

Další novinka v našem australském životě je nové bydlení. Na rok jsme podepsali nájemní smlouvu na úžasném místě, kousek od mé práce, kilometr od pláže a s výhledem na východ slunce nad oceánem. A konečně žijeme jako normální lidi. Spolubydlení je peklo, opravdové a nefalšované a myslím si, že je fajn to zažít a zjistit, jaké to je. My jsme ze začátku našeho spolubydlení s našimi předchozími spolubydlícími byli hrozně nadšení a optimističtí, ale po sundání masky slušnosti a pořádku milovnosti, jsme zjistili, že žijeme s lidmi, kteří jsou zvyklí, že po nich uklízí někdo jiný a že za ně nakupuje někdo jiný /v tomto případě jsme to byli my.. chudí studenti z Čech. A tak jsme se po dlouhém váhání rozhodli nastěhovat do vlastního, ačkoli stále tu nejsme sami, máme asi nejpohodovější spolubydlící na světě, která nikdy není doma, a jediné, co má v lednici jsou vajíčka a v poličce s jídlem má krabičku čaje. Takže jsme naprosto spokojení a strašně překvapení, kolik máme najednou jídla a jak dlouho nám vydrží dva litry mléka a kostka másla. 

Tak to je asi vše o nás v současnosti a ještě se chystám na oslavný článek o józe a jak mi změnila život :)

Mějte se krásně!

Lenďa