Zdravíme všechny,
Dnes je to rok, od chvíle, kdy jsme poprvé vystoupili z letadla na letišti Sydney Kingsford Smith. A za ten rok se toho opravdu HODNĚ změnilo.
Před rokem jsme přijeli do Sydney plni očekávání a nadšení z nového dobrodružství, ale to jsme ani v nejmenším nečekali, jak moc nás tohle dobrodružství změní. Když nad tím teď zpětně uvažuji, sbalit veškeré své věci do jednoho kufru (někteří do dvou :)) a odletět na druhou stranu zeměkoule, kde člověk nikoho nezná, vyžaduje velký kus odvahy. Ale pořád je tady internet, skype a spoustu skvělých možností, jak zůstat v kontaktu i na druhém konci světa. Před odjezdem jsem žila čtením blogů, jako je ten náš, protože si myslím, že osobní zkušenost lidí, co už si to prožili je nejlepší zdroj informací.
Ale i kdybych si přečetla všechny blogy, které existují, nemohla bych se připravit na to, co nás tady čekalo. Měli jsme zařízené bydlení na první týden s tím, že musíme najít bydlení na delší dobu v rámci jednoho týdne. Ač se nám podařilo, nebyla to nejšťastnější volba. Týden po příletu jsme se přestěhovali do starého tmavého bytu, který se nám od začátku nezamlouval, ale byl levný (na zdejší poměry) a blízko na pláž i do školy. Takže jsme se přestěhovali a doufali, že dva měsíce, na které jsme se panu domácímu upsali vydržíme v pohodě. (což se po měsíci ukázalo jako nemožné a utekli jsme do našeho krásného současného bydlení:-))
První dva týdny jsme se rozkoukávali, dospávali časový posun a mě už začala škola a úkoly, takže nebyl moc čas ztrácet čas. Taky při placení nájmu každý týden se naše finance nepříjemně zúžovali a rozhodli jsme se, že musíme začít hledat práci. A tady přichází ta část, na kterou člověka nikdo nepřipraví. Naší silnou stránkou bylo, že umíme dobře anglicky a máme zkušenosti z práce v Čechách. Trvalo nám asi týden, než jsme zjistili, že s takovým životopisem si můžeme tak možná podpálit v krbu. Tady to nikoho nezajímá. Nemáš zkušenost z práce v Austrálii? To znamená, že nic neumíš. Umíš anglicky? To nás nezajímá, tady nemusíš umět anglicky, abys dostal práci.. Když jsme přijeli, zařekli jsme se, že nebudeme v životopisu lhát, i když nám všichni říkali, že bez toho práci neseženeme. Takže jsme si hold museli vytvořit oba nový životopis, ze kterého jsme smazali vzdělání a přidali pár fiktivních zaměstnání jako číšník nebo pomocník v kuchyni. Zjistili jsme totiž, že jakmile člověk nemá v životopise alespoň tři roky zkušeností s krájením zeleniny, těžko ho někde přijmou do kuchyně. Kuba lehce podcenil tuto informaci při pohovoru na stěhováka, majitel firmy mu volal a ptá se, máš nějaké zkušenosti se stěhováním? Kuba mu suveréně odpověděl, že na tahání kusů nabytku zkšenosti nepotřebuje... Chlapík nikdy nezavolal zpátky. Další zábavná zkušenost byla, když Kubovi zavolali na jeho odpověď na inzerát, že pro něj teda práci mají, ať přijede do firmy. Tak se tam vypravil se vší parádou a dostal 400 reklamních letáků a balík izolepy, které měl ilegálně vylepovat na sloupech. Za čtyři hodiny behání po městě dostal 40 dolarů. Já jsem zkoušela psát motivační dopisy na práce na recepci, ale nedostala jsem jedinou odpověď. Tak jsme se rozhodla, že půjdu rozdávat životopisy do restaurací na pozici číšnice. Po dvou týdnech hledání jsem uspěla a získala práci v Burger bistru za minimální mzdu. Ale byla jsem ráda, že aspoň nebudu mít starosti se zaplacením nájmu. Kuba měl mezitím nabídku na pomocníka v kuchyni v japonské restauraci za míň peněz než já a už se při té představě hroutil, když mu zavolali z jedné firmy, že by potřebovali někoho na zprávu sítě. Nakonec tam zůstal celý rok. Začátky opravdu nebyly jednoduché, protože člověk musí absolutně snížit své nároky a přehodnotit věci, které měl celé život zafixované.
Pamatuju si, že když jsem byla malá, rodiče mi řekli: a když se budeš špatně učit, budeš pracovat jako servírka. Neučila jsem se tak špatně... ještě s teplým magisterským diplomem jsem přijela do Austrálie a skončila jsem jako servírka :) Ale nechci aby to znělo, že si na něco stěžuji, za celou dobu jsem jedinkrát nezalitovala, že jsem jela do Austrálie. Člověku něco takového otevře oči a najednou vidí a vnímá věci, které pro něj jsou v jeho vlasti naprosto přehlédnutelné. To, že člověk umí jazyk není taková výhoda, vzhledem k tomu, že je pořád přistěhovalec. A jako přistěhovalec člověk začíná od té nejspodnější vrstvy a musí opravdu tvrdě pracovat, aby se byť jen přiblížil možnostem běžného australana. Nikdo tady nečeká s otevřenou náručí a každý postup závisí na velkém odhodlání a tvrdé práci. Ale to je to, co se mi na Austrálii líbí. Na přistěhovalce jsou to zvyklí, vždyť je to celý národ přistěhovalců! A když je člověk ochoten tvrdě pracovat, může dostat skvělou práci, ale musí si to zkrátka vydřít. Při pohledu na náš celý rok a na náš dnešní život v porovnání s životem před rokem se musím usmát a přiznat, že jsme v životě asi takhle tvrdě ještě nepracovali, jenže to, co se nám podařilo dosáhnout, za tu tvrdou práci rozhodně stálo.
Kuba teď studuje magisterské studium na univerzitě, a vzhledem k tomu, kolik úsilí nás stálo vydělat na zaplacení školy, věnuje škole hodně času a zatím mezi svými spolužáky exceluje. Tak doufáme, že se mu to podaří udržet během celého studia. Ke studiu na univerzitě Kuba stále pracuje pro stejnou firmu, je s tou změnou, že si finančne hodně polepšil. Já jsem úspěšně složila svojí zkoušku z angličtiny CPE a poté jsem si udělala barista kurz na stejné škole. Kurz dal mému životu úplně jiný směr a díky němuž teď pracuju v úžasné australské kavárně jako barista.
To, co jsme za celý rok viděli a zažili se nedá popsat v jednom článku, ale rozhodně jsme prošli velkou proměnou a od prodloužení našich víz už tu nežijeme jenom jako tvrdě pracující přistěhovalci. Náš životní styl se přibližuje čím dál víc tomu austraslkému a my jsme čím dál tím spokojenější. Uvidíme, co nás čeká v dalších dvou letech, které tu ještě máme před sebou, ale věříme tomu, že to bude zážitek na celý život.
Dnes je to rok, od chvíle, kdy jsme poprvé vystoupili z letadla na letišti Sydney Kingsford Smith. A za ten rok se toho opravdu HODNĚ změnilo.
Před rokem jsme přijeli do Sydney plni očekávání a nadšení z nového dobrodružství, ale to jsme ani v nejmenším nečekali, jak moc nás tohle dobrodružství změní. Když nad tím teď zpětně uvažuji, sbalit veškeré své věci do jednoho kufru (někteří do dvou :)) a odletět na druhou stranu zeměkoule, kde člověk nikoho nezná, vyžaduje velký kus odvahy. Ale pořád je tady internet, skype a spoustu skvělých možností, jak zůstat v kontaktu i na druhém konci světa. Před odjezdem jsem žila čtením blogů, jako je ten náš, protože si myslím, že osobní zkušenost lidí, co už si to prožili je nejlepší zdroj informací.
Ale i kdybych si přečetla všechny blogy, které existují, nemohla bych se připravit na to, co nás tady čekalo. Měli jsme zařízené bydlení na první týden s tím, že musíme najít bydlení na delší dobu v rámci jednoho týdne. Ač se nám podařilo, nebyla to nejšťastnější volba. Týden po příletu jsme se přestěhovali do starého tmavého bytu, který se nám od začátku nezamlouval, ale byl levný (na zdejší poměry) a blízko na pláž i do školy. Takže jsme se přestěhovali a doufali, že dva měsíce, na které jsme se panu domácímu upsali vydržíme v pohodě. (což se po měsíci ukázalo jako nemožné a utekli jsme do našeho krásného současného bydlení:-))
První dva týdny jsme se rozkoukávali, dospávali časový posun a mě už začala škola a úkoly, takže nebyl moc čas ztrácet čas. Taky při placení nájmu každý týden se naše finance nepříjemně zúžovali a rozhodli jsme se, že musíme začít hledat práci. A tady přichází ta část, na kterou člověka nikdo nepřipraví. Naší silnou stránkou bylo, že umíme dobře anglicky a máme zkušenosti z práce v Čechách. Trvalo nám asi týden, než jsme zjistili, že s takovým životopisem si můžeme tak možná podpálit v krbu. Tady to nikoho nezajímá. Nemáš zkušenost z práce v Austrálii? To znamená, že nic neumíš. Umíš anglicky? To nás nezajímá, tady nemusíš umět anglicky, abys dostal práci.. Když jsme přijeli, zařekli jsme se, že nebudeme v životopisu lhát, i když nám všichni říkali, že bez toho práci neseženeme. Takže jsme si hold museli vytvořit oba nový životopis, ze kterého jsme smazali vzdělání a přidali pár fiktivních zaměstnání jako číšník nebo pomocník v kuchyni. Zjistili jsme totiž, že jakmile člověk nemá v životopise alespoň tři roky zkušeností s krájením zeleniny, těžko ho někde přijmou do kuchyně. Kuba lehce podcenil tuto informaci při pohovoru na stěhováka, majitel firmy mu volal a ptá se, máš nějaké zkušenosti se stěhováním? Kuba mu suveréně odpověděl, že na tahání kusů nabytku zkšenosti nepotřebuje... Chlapík nikdy nezavolal zpátky. Další zábavná zkušenost byla, když Kubovi zavolali na jeho odpověď na inzerát, že pro něj teda práci mají, ať přijede do firmy. Tak se tam vypravil se vší parádou a dostal 400 reklamních letáků a balík izolepy, které měl ilegálně vylepovat na sloupech. Za čtyři hodiny behání po městě dostal 40 dolarů. Já jsem zkoušela psát motivační dopisy na práce na recepci, ale nedostala jsem jedinou odpověď. Tak jsme se rozhodla, že půjdu rozdávat životopisy do restaurací na pozici číšnice. Po dvou týdnech hledání jsem uspěla a získala práci v Burger bistru za minimální mzdu. Ale byla jsem ráda, že aspoň nebudu mít starosti se zaplacením nájmu. Kuba měl mezitím nabídku na pomocníka v kuchyni v japonské restauraci za míň peněz než já a už se při té představě hroutil, když mu zavolali z jedné firmy, že by potřebovali někoho na zprávu sítě. Nakonec tam zůstal celý rok. Začátky opravdu nebyly jednoduché, protože člověk musí absolutně snížit své nároky a přehodnotit věci, které měl celé život zafixované.
Pamatuju si, že když jsem byla malá, rodiče mi řekli: a když se budeš špatně učit, budeš pracovat jako servírka. Neučila jsem se tak špatně... ještě s teplým magisterským diplomem jsem přijela do Austrálie a skončila jsem jako servírka :) Ale nechci aby to znělo, že si na něco stěžuji, za celou dobu jsem jedinkrát nezalitovala, že jsem jela do Austrálie. Člověku něco takového otevře oči a najednou vidí a vnímá věci, které pro něj jsou v jeho vlasti naprosto přehlédnutelné. To, že člověk umí jazyk není taková výhoda, vzhledem k tomu, že je pořád přistěhovalec. A jako přistěhovalec člověk začíná od té nejspodnější vrstvy a musí opravdu tvrdě pracovat, aby se byť jen přiblížil možnostem běžného australana. Nikdo tady nečeká s otevřenou náručí a každý postup závisí na velkém odhodlání a tvrdé práci. Ale to je to, co se mi na Austrálii líbí. Na přistěhovalce jsou to zvyklí, vždyť je to celý národ přistěhovalců! A když je člověk ochoten tvrdě pracovat, může dostat skvělou práci, ale musí si to zkrátka vydřít. Při pohledu na náš celý rok a na náš dnešní život v porovnání s životem před rokem se musím usmát a přiznat, že jsme v životě asi takhle tvrdě ještě nepracovali, jenže to, co se nám podařilo dosáhnout, za tu tvrdou práci rozhodně stálo.
Kuba teď studuje magisterské studium na univerzitě, a vzhledem k tomu, kolik úsilí nás stálo vydělat na zaplacení školy, věnuje škole hodně času a zatím mezi svými spolužáky exceluje. Tak doufáme, že se mu to podaří udržet během celého studia. Ke studiu na univerzitě Kuba stále pracuje pro stejnou firmu, je s tou změnou, že si finančne hodně polepšil. Já jsem úspěšně složila svojí zkoušku z angličtiny CPE a poté jsem si udělala barista kurz na stejné škole. Kurz dal mému životu úplně jiný směr a díky němuž teď pracuju v úžasné australské kavárně jako barista.
To, co jsme za celý rok viděli a zažili se nedá popsat v jednom článku, ale rozhodně jsme prošli velkou proměnou a od prodloužení našich víz už tu nežijeme jenom jako tvrdě pracující přistěhovalci. Náš životní styl se přibližuje čím dál víc tomu austraslkému a my jsme čím dál tím spokojenější. Uvidíme, co nás čeká v dalších dvou letech, které tu ještě máme před sebou, ale věříme tomu, že to bude zážitek na celý život.
