Bikram jóga (moje droga)

Zdravíme všechny!

Už delší dobu mám v hlavě příspěvek o Bikram józe, protože už mám za sebou více jak rok pravidelného cvičení a pořád mě to moc baví, dokonce bych řekla, že čím dál víc.

Kdykoli jsem v minulosti slyšela o józe, nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem si říkala, že to opravdu není nic pro mě. Já mám ráda dynamické sporty, kde se pořádně zapotím a druhý den cítím každý sval, jógu jsem si vždycky představovala jako pomalé relaxační cvičení zakončené meditací, kam si člověk jde odpočnout. Minulý rok v červenci - uprostřed australské zimy jsme se s kamarádkou rozhodly, že začneme chodit do posilovny. A vymyslely jsme skvělý plán, jelikož je tady fitness centrum na každém rohu, snaží se přilákat zákazníky a tudíž nabízí tzv. introductory offer - něco jako zvýhodněnou cenu na první měsíc cvičení a opravdu je to většinou hodně levné. Tak jsme si řekly, že vyzkoušíme všechna různá studia v okolí a po měsíci to budeme střídat. V prvním studiu jsme měly v ceně vstup do posilovny plus cvičení dle libosti a tam jsme poprvé vyzkoušely jógu, doteď si pamatuju, jak mi bylo při cestě domů, cítila jsem se o 10 centimetrů vyšší, lehčí a bylo mi naprosto skvěle - a všechno mě bolelo!

Když se náš měsíc chýlil ke konci, další kamarádka nám říkala o horké józe, že to určitě musíme vyzkoušet, že ona měla desetidenní trial a chodila každý den, a byla nadšená. Ale taky nás varovala, že to není žádná sranda, místnost je vytopená na 42 stupňů a každá lekce trvá 90 minut. Řekly jsme si s Verčou, že to zkusíme a vyrazily jsme na první hodinu. Studio bylo moc hezké, mělo příjemnou relaxační atmosféru a cvičitelé byli příjemní. První hodina byla v podstatě boj o přežití, nejhorší bylo vydržet v tom teple celou dobu a udýchat to, ale překonaly jsme to a vypotily jsme ze sebe duši. Ale po hodině nám bylo příjemně, nic nebolelo a cítila jsem, že dokonce ani nejsem unavená. První měsíc jsem chodila dvakrát až třikrát týdně a pamatuju si, jak mi to krásně rozzářilo a pročistilo pleť.

Po prvním měsíci, jsem se rozhodla, že se zapíšu na další tři a uvidíme. Nakonec jsem zjistila, že je to něco, co dokonale pasuje do mého programu. Jelikož jsem v práci celý den na nohách, musela jsem omezit běhání, protože mě začaly bolet klouby. Ale zjistila jsem, že kdykoli mě začne cokoli bolet a jdu na jógu, bolest přejde. Už si ani nepamatuju, kdy mě naposledy bolela záda, a to byl můj dlouholetý problém. Takže nejenže to skvěle doplňuje mou práci fyzicky, ale má to i léčivé účinky. Opravdu cítím, že se pomalu zbavuju veškerých bloků a bolestí. A nejen to, je to úžasný způsob relaxace, když se člověk 90 minut v kuse soustředí jenom na cvičení, skvěle si odpočine a uleví od každodenního stresu. Dokonce jsme zjistila, že ať se cítím jakkoli, než vejdu na jógu, kdykoli odcházím, je mi líp.

Myslela jsem si, že mě to přestane bavit a začne nudit, jelikož je každá hodina úplně stejná, ale opak je pravdou. Čím častěji chodím, tím víc mě to baví. Každý člověk má určité hranice, za které si myslí, že už nemůže, ale zjistila jsem že se v józe tyto hranice neustále posouvají a co bylo moje maximum před půl rokem je můj standard teď a maximum je stále přede mnou.

Jedním z velkých překvapení pro mě bylo to, že Kuba začal cvičit se mnou. Ani ve snu mě nenapadlo, že by ho to mohlo lákat, ale asi po dvou měsících, co jsem chodila na jógu jsem se ho zeptala, jestli by to nechtěl vyzkoušet a k mému překvapení řekl, že určitě. Že když vidí, co to dělá s mým tělem i psychikou, chtěl by to taky zkusit. Měla jsem na začátku strach, protože má hodně vysoký tlak a například v sauně má velké problémy s dýcháním. Ptala jsem se majitele studia, jestli by jógu doporučil někomu, kdo má vysoký tlak a on mě šokoval prohlášením, že jóga je to nejlepší, co pro sebe může udělat a že mu to po dlouhodobém cvičení tlak srovná. Říkala jsem si, že to je skvělý marketingový tah, ale nevěřila jsem tomu ani na chvíli. Nicméně Kuba to vyzkoušel a od první hodiny si to zamiloval. Když se podívám zpátky, nemůžu uvěřit, jak obrovský pokrok Kubík ya těch 10 měsíců cvičení udělal. Na začátku mu většina pozic dělala problémy kvůli celoživotnímu sezení za počítačem. Měl zkrácené šlachy a nedokázal se pořádně protáhnout nebo zaklonit. Dnes už s tím nemá problém a co je neuvěřitelné, snížil dávku prášků na srdce na polovinu a bez problémů funguje.

Můj dosavadní vrchol byla výzva v březnu, kdy jsem cvičila jógu každý den. Když jsem výzvu začala cvičit, nevěřila jsem, že to vydržím a budu časově zvládat, ale zhruba po dvou týdnech jsem zjistila, že jsem si na každodenní cvičení tak zvykla, že mi to nedělá žádný problém. Největší problém byla moje psychika a odhodlání na jógu vyrazit. Jakmile jsem tam byla, cvičilo se mi skvěle a neměla jsem s ničím problém. Dokonce se mi během té výzvy cvičilo lépe než kolikrát, když tři dny v kuse vynechám. Jediný problém byl, že tělo nemělo prostor na regeneraci a ke konci jsem si musela dávat horké koupele aby svaly alespoň trochu povolily.

Celý tento článek píšu proto, že za rok cvičení jsem poznala mnoho inspirativních lidí, dostala jsem se do skvělé kondice a po psychické stránce je mi naprosto skvěle. Urovnala jsem si hodnoty a moje sebevědomí se neuvěřitelně zvedlo, díky tomu, co jsem dokázala. Největší paradox je, že jsme tam s Kubou téměř nejmladší, většina lidí, co tam chodí dlouhodobě minimálně třikrát týdně je ve věkové skupině 45 plus.

Takže pokud vás něco bolí a nevíte si s tím rady, kupte si karimatku a vyražte, otevře vám to úplně nové obzory!

Namaste
Lenďa

Zima 2015 v Sydney

Zdravíme všechny,

po delší době mám den volna, kdy jsem se rozhodla odpočívat do syta a nedělat nic. Ovšem pak jsem si vzpomněla na náš blog, který je už delší dobu neaktivní.  Díky tomu, že mi v pátek přišel opožděný narozeninový dárek, tak mám konečně mám počítač, na kterém se dá psát, pracovat, poslouchat hudbu, upravovat fotky a netrvá to půl hodiny než cokoli spustím. Tak se do toho můžu pustit. :)

Poslední příspěvek na blogu byl z dubna. Od té doby se událo hodně věcí, dobrých i špatných, ale všechny události nás posunuly zase o dost dál. Kuba úspěšně ukončil druhý semestr a ve všech předmětech exceloval. Teď je v půlce třetího semestru a pomalu ale jistě se mu školní léta chýlí ke konci (Jupí jupí!).

Od naší loňské dovolené na Bali jsme byli rozhodnutí, že si pořídíme skůtr, abychom měli jednodušší pohyb po městě a mohli jsme jezdit na výlety. Tak si Kuba vyměnil řidičák za australský, prošel kurzem na řízení motorky, složil úspěšně zkoušky a pořídili jsme si od kamaráda starý skůtr. Asi nám to nebylo přáno, protože při první jízdě (2 km od domu) Kubíka srazilo auto, což vyústilo ve dvoudenní pobyt v nemocnici a následující měsíc doma na neschopence.. Naštěstí se na něj vztahovala místní pojistka na dopravní nehody na motorce a nakonec nám pojišťovna proplatila veškeré výdaje za doktory a dostal víc jak měsíc rehabilitací, které opravdu pomohly. Měl obrovské štěstí, že to všechno dobře dopadlo, ačkoli naše první zkušenost s australským zdravotnictvím byla opravdu děsivá. Myslela jsem si, že kocourkov panuje jenom v Čechách, ale opak je pravdou. Propustili nás z nemocnice a řekli, že nám pošlou veškeré dokumenty poštou a s těmi dokumenty můžeme jít k praktickému lékaři na kontrolu. Když jsme po dvou týdnech žádný dopis neobdrželi, zavolali jsme do nemocnice a s hrůzou zjistili, že Kubu stále oficiálně nepropustili. Díky bohu jsme šli k výborné doktorce, která do nemocnice zavolala, lehce se rozčílila a do dvou dnů jsme měli veškeré dokumenty doma. Další sranda v nemocnici byla, že ačkoli Kubovi prováděli všemožná vyšetření a asi dvě hodiny strávil na různých rentgenech, zapomněli mu zkontrolovat nohu, na kterou dopadl on i motorka a s hrůzou jsme až po dvou týdnech u doktorky zjistili, že má zlomenou kost v oblasti kotníku a přetrhané vazy. Naštěstí nohu do té doby hodně šetřil a obvazoval, takže to bylo vše v pořádku, ale nerozumím zdejšímu zdravotnictví. Nehoda se stala na začátku června a teď už běhá jako dřív, na rehabilitacích mu povolili a vysloveně doporučili pokračovat s jógou, takže už zase pravidelně cvičíme spolu a tento týden má Kubík od nehody rekord 4 jógy za týden!

V práci se nám oběma daří dobře, já jsem povýšila a mám na starosti celý chod barista sekce kavárny a všechno, co se kafe a kávovaru týká. Je to neuvěřitelné, že při odjezdu z Čech jsem o kávě věděla to, že mi chutná s mlékem a s cukrem a můj drink se jmenuje latté :) od té doby se hodně změnilo. A já jsem strašně unešená celou zdejší kávovou kulturou a hlavně tím, že mi moje práce pomohla nahlédnout do úplně nového a extrémně zajímavého světa. Nikdy jsem o tom tmavém nápoji nepřemýšlela, jako o něčem výjimečném, ale až tady jsem pronikla do tajů pěstování, sběru, pražení a  konečné přípravy, což je moje práce. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala právě do Tophatu, protože to není jenom o tom, umět udělat kafe, ale stojí za tím neuvěřitelně dlouhý a náročný proces, hodiny a hodiny dřiny, která nakonec může  vyústit v krásný obrázek na povrchu kávy a následný úsměv na tváři našich zákazníků. Ale latte art je opravdu jenom taková třešnička na dortu, něco extra, ovšem bez kvalitních a čerstvě upražených zrnek kávy by to byl jenom krásný hrnek kávy na fotku a pak na vylití. Nebudu se tady o tom více rozepisovat, protože bych na toto téma už pomalu mohla napsat knihu a to pořád cítím, že jsem na začátku. Za dva týdny bude v Sydney probíhat festival kávy a já se nejspíš zúčastním soutěže v ochutnávání kávy (tzv. cupping), bývalí majitelé kavárny mi nabídli trénink a já nadšeně přijala, protože je to další zkušenost, která mě posune někam dál a přiblíží k mému snu mít vlastní kavárničku :)

Kubík už bude mít za sebou půl roku ve své současné práci a pořád ho to moc baví a je nadšený. Je to strašně fajn změna, protože v předchozí práci byl nespokojený a chodil tam v podstatě jen odsedět několik hodin, odpracovat něco, co nakonec jeho šéf odprezentoval jako svou práci. A domů chodil zničenej a naštvanej, bez nálady. Když si našel novou práci, tak zjistil, že dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje a domů chodí s úsměvem (pokud nemusí celý den být na své jediné neoblíbené pozici a říkat lidem, že musí počkat na servis telefonu nebo počítače dalších pár hodin a většina lidí mu dá najevo, že jejich čas je důžežitější než čas všech ostatních a že zrovna oni teda čekat nebudou...). 

Ale to je hold práce s lidmi a předávání vzájemné energie, s čímž jsem se musela naučit pracovat i já v kavárně a opravdu platí, že s úsměvem jde všechno líp a není lepší pocit než někomu zlepšit náladu, změnit hrozný den k lepšímu, zkrátka posílat pozitivní energii dál. A to nás oba moc baví a naplňuje. 

Další novinka v našem australském životě je nové bydlení. Na rok jsme podepsali nájemní smlouvu na úžasném místě, kousek od mé práce, kilometr od pláže a s výhledem na východ slunce nad oceánem. A konečně žijeme jako normální lidi. Spolubydlení je peklo, opravdové a nefalšované a myslím si, že je fajn to zažít a zjistit, jaké to je. My jsme ze začátku našeho spolubydlení s našimi předchozími spolubydlícími byli hrozně nadšení a optimističtí, ale po sundání masky slušnosti a pořádku milovnosti, jsme zjistili, že žijeme s lidmi, kteří jsou zvyklí, že po nich uklízí někdo jiný a že za ně nakupuje někdo jiný /v tomto případě jsme to byli my.. chudí studenti z Čech. A tak jsme se po dlouhém váhání rozhodli nastěhovat do vlastního, ačkoli stále tu nejsme sami, máme asi nejpohodovější spolubydlící na světě, která nikdy není doma, a jediné, co má v lednici jsou vajíčka a v poličce s jídlem má krabičku čaje. Takže jsme naprosto spokojení a strašně překvapení, kolik máme najednou jídla a jak dlouho nám vydrží dva litry mléka a kostka másla. 

Tak to je asi vše o nás v současnosti a ještě se chystám na oslavný článek o józe a jak mi změnila život :)

Mějte se krásně!

Lenďa

Novinky z deštivého Sydney

Ahoj rodinko a kamarádi!

Vime, že náš blog lehce zanedbáváme, ale máme oba spoustu práce a když se dostaneme z práce, jdeme radši cvičit nebo do kina (nebo na pivo), ale na vysedávání u počítače nebyl už hodně dlouho čas. Což by se teď mělo změnit vzhledem k přicházející zimě a deštivému počasí. Když už píšu o dešti, údajně právě probíhá bouře století v okolí Sydney, nevím jestli se tomu dá říkat bouře, ale už to trvá třetí den a bez přestávky vydatně prší, fouká silný vítr (včera nás málem odfoukl cestou z nákupu) a cca třikrát denně přijdou i nějaké ty hromy a blesky. Jsme ale v pořádku a zrovna nám to vyšlo na společný den volna, tak jsme se ráno šli zahřát na jógu, nakoupili jsme zásoby (kdyby náhodou už nepřestalo pršet, člověk nikdy neví) a od té doby jsme nevystrčili nos z domu, užii jsme si den vařením a popíjením kafíčka a sledováním seriálů a moc se nám to líbilo, jako změna po několika šílených týdnech v práci a ve škole.

Od příjezdu ze Zélandu jsme nepřispívali na blog, tak napíšu, co se za těch pár měsíců událo. Když jsme se vrátili na konci ledna ze Zélandu, byli u nás ještě týden taťka s Petrou a užívali si léta v Sydney plnými doušky, chodili na pláž, na golf a na kafíčko. Kuba během naší dovolené dostal negatovní odpověď ze své vysněné práce, kam chodil víc než čtyři měsíce na pohovory a tak pro něj byl návrat do Sydney nepříjemný. Ale protože je to bojovník a nedá se jedním neúspěchem odradit, rozhodl se, že se pokusí dostat na další pohovor a shodou okolností mu to vyšlo a už třetí měsíc prodává (a opravuje:)) jablíčka. Taky mu do toho začal druhý semestr ve škole, na který se po dlouhých prázdninách dokonce těšil, ale když zjistil, že jeho programátorské předměty obsahují látku střední školy v ČR, byl trochu zklamaný, ale alespoň bez problému zvládá školu a práci.

Já jsem pořád baristka v TopHatu, ale díky tomu, že mám asi nejvíc zkušeností a praxe, povýšili mě na head baristu, což znamená, že mám na starosti trénink a kontrolu kvality a zejména zaučování našich nových baristů. Na tuhle změnu navázala i změna majitele kavárny, což mě mrzí, protože jsme měli s předchozími majiteli skvělé vztahy, ale nový majitel vypadá přátelsky a pro nás to zatím neznamená tak velkou změnu, protože všichni zaměstnanci zůstali na svých pozicích a pro zákazníky byla změna majitele téměř neviditelná.

Taky mám radost, že jsem se v březnu zúčastnila 30ti denní výzvy na józe, což znamenalo, že musím cvičit bikram jógu třicetkrát za třicet dní, nejhorší byl asi začátek a nemožnost odpočinku, ale asi po dvou týdnech jsem si na to tak zvykla, že jsem ani po uplnynutí třiceti dnů nepřestala cvičit. Byla to úžasná zkušenost, zjistila jsem, že mi cvičení nedělá sebemenší problém, ale nejtěžší na tom bylo, odhodlat se a jít tam. Takže to byla i hodně psychická výzva, ale zvládla jsem to a pořád mě to baví. Kubík se ke mě přidal, necvičil sice každý den, ale většinou cvičil minimálně pětkrát týdně a teď chodí na jógu dokonce i víc než já! Ale musím říct, že nám to oběma hodně svědčí, baví nás to a léčí nám to všechny naše dlouholeté zlozvyky a problémy. Záda mě nebolela už ani nepamatuju a Kuba se poprvé v životě ze stoje dotkne země!


Další novinka posledních dnů je naše stěhování. Opět jsme měli štěstí v neštěstí. Mojí dobrou kamarádku z práce bohužel asi dva měsíce zpátky deportovali zpět do USA a snažili jsme se pomoci jejímu příteli v nepříjemné situaci, kdy musí vymyslet nový plán než společný život v Austrálii a jelikož už se už delší dobu necítíme v našem současném ubytování jako doma, nabídli jsme mu, že po něm můžeme převzat byt a odkoupit veškeré vybavení, které na druhou stranu zeměkoule zkrátka nepoveze. Museli jsme samozřejmě jít do realitní kanceláře, prokázat se kupou dokumentů, že opravdu máme dost peněz na nájem a kauci, a že budeme platit včas apod. Ale díky doporučení od předchozího nájemníka nám odpověděli do dviu dnů a to kladně. Což znamená, že od 16. května budeme bydlet ve svém, budeme mít krásnou velkou ložnici s výhledem na oceán a kuchyň jenom pro sebe (plus ledničku na piva v obýváku, což se nám moc líbí!). Takže se nám daří dobře a až budeme přestěhovaní, tak jediná naše starost bude čekání na léto :)

Mějte se moc hezky a dejte nám taky vědět!

Lenďa

New Zealand, part 1

Deník z cest po Novém Zélandu

Ahoj rodinko a přátelé. Touto formou bych se s vámi rád podělil o naše zážitky, radosti a trampoty z báječné dvoutýdenní dovolené na Novém Zélandu.

Nový Zéland je nádherná zem, složená ze dvou věčně zelených masivů, lemovaných stovkou drobných ostrůvků, které jsou k dostání ve všech možných tvarech a velikostech. Současná populace činí něco málo přes půl pátého milionu. Proto není divu, že na ploše, pokrývající 250 000 km², je šance, potkat někde mimo civilizaci človíčka, téměř mizivá. Pro toho, kdo nemá rád lidi a zelená je jeho barva, je Zéland zemí zaslíbenou. Jen mu nesmí vadit ovce. Ovcí je na NZ okolo 30 miliónů a tak není divu, že ovečky jsou naprosto všude! Na loukách, na silnicích, v horách i městech.

Britské koruně můžeme poděkovat za oficiální jazyk, kterým je jak jinak než angličtina. Co však stojí za zmínku je zachování většiny původních Maorských názvů. To, že dnes jedete navštívit Punakaiki, zní mnohem lépe než „dneska du na ty palačinkový skály“.

Na tento fajnovej trip se upsala skupinka čtyř dobrodruhů. Docházka seřazena abecedně vypadá následovně:

            Lenička Krmička kápo,

            Leničky Krmičky partner,

            Leničky Krmičky táta,

            Leničky Krmičky táty přítelkyně.

Ze seznamu jasně vyplývá, že Lenička Krmička je kápo a my ostatní jsme vlastně měli štěstí, že nás Krmička všude tahala s sebou. Při zpětné reflexi nechápu, kdo to tak debilně navrhnul. Je to na pováženou. Veškerá práce byla spravedlivě rozdělena a proto si myslím, že již zmíněným kápem mohl být kdokoliv. Tak například třeba ten partner, takovej sympaťák...

Role:

Lenička Krmička:

Plán cesty, cestovní itinerář, vybrat a zamluvit auto, zamluvení letenek, zamluvení všech ubytování na NZ (a že jich bylo), zajistit kempy, sbalit Leničce, sbalit Kubovi, zajistit ubytování v Sydney, řidič.

Leničky Krmičky partner Kuba:

Řidič, přemluvit Krmičku aby mu zabalila, nabít a zabalit PSP Vita, tvářit se zaměstnaně, catering alkoholu, konzument alkoholu, boj proti trudomyslnosti.

Leničky Krmičky táta Roman:

Řidič, zákonný dohled.

Nové indiánské jméno – „Občas najde cestu“.

Leničky Krmičky táty přítelkyně Petra:

Maminka zájezdu, zdravotní sestra, půjč mi mapu (uka kde sme) - navigátor.  

Nové indiánské jméno – „Všude Poprvé“.

17.01 2015

První den, den D.

Lenička mu kladla na srdce aby vstal včas. Kladla mu na srdce, aby ty dva cestou znavené návštěvníky z Čech, nenechal na tom letišti hodiny čekat. Láskyplně mu, asi jen osmačtyřicetkrát připomněla „Já ráno v šest otevírám kaféčko, vydělávat penízky, znáš? Tak ne, že se budeš válet v posteli!“, děvenka starostlivá.

Jakou měl Kuba radost, když si ráno v sedm hodin vyšlapoval ladným polo-během na zastávku. Jak ho hřálo u srdce, když mu sluníčko svítilo na pravé ucho.

Kolik úsilí přišlo na zmar, když mával pohasínajícím brzdovým světlům autobusu číslo 400, který tuto zastávku právě opouštěl. „No, nic naplat,“ pomyslel si, „celní kontrola a kontrola zavazadel stejně zaberou hodiny“, uzavřel celou věc ten náš logik, onen hrdina příběhu. „A stejně, jezdí to každou půlhodinu“, ujišťoval se během toho, co si četl SMS od Romana: „Všechny kontroly OK, dneska byl fakt fofr. Stojíme před letištěm, Roman.“.

„No, to nám to pěkně začíná“, pomyslel si během cesty domů. „Aspoň to pitomý slunce by mi nemuselo svítilo do očí..“ zaklel a jal se přemýšlet, jak z prázdné ledničky vyčaruje snídani, která mu dorazivší rodinku, alespoň trochu usmíří.

Únava po letu udělá svoje, a tak se nemůžeme dvěma naivním cestovatelům divit, že se po příjezdu moc nezlobili. Nemějte jim to za zlé. Jak jen mohli tehdy tušit, že se nejedná o potvrzující výjimku, nýbrž o pravidlo.

Snídaně dopadla na jedničku. Roman, při pohledu na misku obsahující kostičky manga, plátky banánu, kousky melounu a borůvky, začal pochybovat o Kubovo stavu mysli. Petra, ta naopak zářila radostí. Jen maestro kuchař si mnul ruce, jak úspěšně se zbavil posledních zbytků před cestou na Nový Zéland.

Sprcha a šlofík. Mazáci cestovatelé jsou svěží a nadšeně se čelem staví k rozkazu, navštívit kápa Krmičku. Toho dne na příštích čtrnáct dní naposled známou, jako baristka Lenička z Top Hat, nejlepší kafé široko daleko (placená reklama).

Jak se má Lenička? Ta holka jenom září! Sluší jí to tak moc, že jak majitel baru Angus, tak ani kluci v kuchyni nemají u 93% chlapů sebemenší šanci! Angus, od rána trénoval „td td td tdaktor“. Proto se s námi vítá se třemi šálky vonícího černého zlata arabiky z Keni a pyšně všechny osloví jejich jménem. „Rrroman“ a „Petrrra“ vystřelil jak ze slabikáře, jen třetímu posadil jarmulku na hlavu a počastoval ho smutným „Jákob“. Další dobrůtky, kvůli kterým si Top Hat vydržuje stoletou stařenku, která po nocích zadělává těsto a do rána peče mrkvové koláče, borůvkové muffiny a banánový chléb nám přistávají na stole a proto osočení Kuby ze zabití Krista, upadá v zapomnění.

Pravdou je, že mu Kuba nemohl křivdit. Nejen že jim Angus půjčil svůj vlastní AeroPress, aby na NZ neumřeli na nedostatek kofeinu, ale ještě jim donesl čerstvě upraženou, jemně namletou kávu ze své vlastní pražírny. Angus rulez!

Lenička končí šichtu, chlapi v kaféčku slaví, že jazýček vah je jim opět příznivě nakloněný a naše slavná parta je konečně pohromadě. Rychle vyfotit na pláži, ať mají na druhé polokouli co závidět a hurá na sushi. Ne že by v tomto momentě měl někdo hlad. Ne že by v tomto příběhu měl, nebo snad pocítil někde někdo někdy hlad, ale když se na dovolené řekne „čas na jídlo“ ,tak ať už je to v kteroukoliv denní dobu, nenajde se nikde na světě turista, který by myšlenku spásně nepřijal.

Nyní již necháme naši skupinku hříšných konzumentů dobaštit syrové ryby a odletět. Ač by s tím možná nesouhlasili, toho dne se toho zase tak moc relevantního s cestou na Nový Zéland skutečně nestalo. Až na fakt samotný, že sedmnáctého ledna se úspěšně odlepili od letištní plochy letiště v Sydney a druhý den, tedy osmnáctého ledna přistáli na letišti Christchurch na Novém Zélandu.

Popřejme jim hodně štěstí, dobrodruhům. Čeká je dvanáct dní na Novém Zélandu ty bodré muže a ženy. Dvanáct dní bez internetu, hotelů a stresu v ráji na Zemi. 

Jak se s tím poperou? To se dozvíte příště!

Pozdrav z Bali

Ahoj věrní čtenáři,

delší dobu jsme se k blogu nedostali, ale slíbila jsem si, že vám předám alespoň krátké info o naší dovolené na Bali, která byla 7 dní dlouhá a naprosto parádní.

Od posledního příspěvku na blogu uběhly už skoro 3 měsíce, tak alespoň shrnu, jak jsme se měli před odjezdem na Bali a zbytek popíšu v novém příspěvku.

Rozhodli jsme se, že si zadloužíme odměnu za tvrdou práci ve škole a v práci. Kuba veleúspěšně absolvoval první semestr školy a dokonce se zařadil mezi nejlepší studenty na škole (čemuž rozhodně nikdo z jeho kamarádů neuvěří :-)). Oba jsme toho měli hodně a navíc jsme protrpěli ošklivé zimní měsíce a potřebovali jsme nutně dobít baterky. Tak jsem se pustila do průzkumu, co je odtud nejblíž, levné a hlavně, kde v říjnu není období dešťů, což nakonec dost zúžilo výběr a rozhodli jsme se pro celoročně krásné počasí na Bali. Koupili jsme letenky a domluvili jsme se s kamarádkou, která zrovna cestovala po Asii, že se tam sejdeme.

Po pročtení průvodce a vyslechnutí nejrůznějších typů jsme přijeli na místo bez zamluveného ubytování i dopravy a všechno jsme řešili až na místě, ale musím říct, že to bylo naprosto ideální, mohli jsme si přizpůsobit program podle sebe, nic nás časově netlačilo a užili jsme si opravdu od každého trochu - sluníčko a pláže, jízda na pekelném stroji v pekelné dopravě, kávová plantáž, rýžová pole, vodní skůtr, chrámy a kultura a v neposlední řadě opice všude!

Tady vkládám dvě zprávy, které posílal Kuba domů a tak hezky to popsal, že to sem nebudu znovu přepisovat :)

Email č. 1:

Ahoj rodinko!❤️

Posilame srdecne pozdravy z Bali!

Mame se moc fajn,jen tu nemame pristup na sit,tak nemuzeme volat a smskovat.

Uzivame si paradni dovolenou,jen jsme se behem prvniho dnu spalili jak rajcatka! Je tu jeste vetsi teplo nez v Sydney!

Ted jsme v Kute a za par hodin se presouvame 100km na sever do Ubudu. Kuta je proslavena plazema a nocnim zivotem-dva artikly ktere jsme si doslova prozili na vlastni kuzi. V Ubudu nas cekaji ryzova pole, kavove plantaze, aktivni sopka a hinduisticke chramy!

Uz se tesime az sdelime vsechny zazitky,

Email č. 2:

Ahoj rodinko!
Tak vam posilame posledni zpravu z krasne dovolene na Bali. 
Minula zprava obsahovala kratke info ohledne nasi migrace na jih do Ungasanu. Kdyz se podivate na mapu bali, muzete sledovat jak jsme si to tu pekne behem tech osmi dnu procestovali. Zacali jsme v mestecku Kuta, pak se vydali na sever do mesta Ubud. Tam jsme se podivali az k sopce Batur a ted se nachazime na samotnem jihu Bali pobliz mesta Nirmala. 

Cesta do Ungasanu se nam povedla na jednicku. Po sbaleni vsech nasich veci jsme vysli do mesta odhodlani sehnat si dopravu k letisti ci do Kuty, coz je tak na puli cesty. Pak sehnat dalsiho ridice do Ungasanu. Ani jsme jeste nevysli z naseho hotelu, uz se k nam druzila macata Bali "mama" a hnala nas do dalsiho hotelu. "Ne, diky, nechceme. A co sarong? Ne diky, nechceme… A co chcete? Schanime ridice. Mam, taky, kam chcete…?"
A uz jsme jeli:))

Hotel na jihu "surf house" je v drzeni particky cechu, ale to jsme se dozvedeli az po prijezdu. Ani nas pak uz moc neprekvapilo ze zdejsi osazenstvo je tvoreno 80% ceskymi navstevniky. Ale na hotelu travime jen noci, tak jsme se nenechali hlasitymi a prisprostlymi krajany otravit. 

Rutinu uz mame zajetou:
1. Hodit veci na pokoj, 
2. Namazat, 
3. Pujcit motorku,
4. Jet na plaz,
5. Dat si kokos!

Na nejblizsi plaz "Bali cliff" to tu mame necele 2km. Na vrcholu utesu parkoviste, a pak cca 300 metru sesup dolu po schodech rovnou na plaz. Spolecnost nam delaji opice:) Vecere v Nirmale v Muslimske restauraci, cestou domu nakoupit zdejsi pivo “Bintang” a smazene banany a hura do postele.

Druhy den jsme se vydali na pruzkum severni casti jizniho cipu Bali - kralovstvi rybich trhu v "Jimbaran Bay". Plaz nema smysl popisovat, nenasli jsme tu plaz ktera by Bali delala ostudu. Co stoji za zminku jsou restaurace v okoli trhu ktere nabizeji siroky vyber z daru more. Davame si grilovany morsky udel v podobe nekolika chodu, kde naprosty vrchol predstavoval krab, humr,  chobotnicky a krevety!
Dalsi zastavka je vychod jizniho vybezku v "Nusa Dua". Soukrome plaze, neskutecne teply Indicky ocean a bombardovani UV paprsky nas provazeji po zbytek dne az k zaveru v podobe pizzy v "Casa Asia". Lenicka si objednava masaz na nasledujici den a konec dne se nese v klasickem tempu s kamaradem "Bintangem" v ruce.

Posledni cely den, tedy vcerejsek byl miren na zapad kde se nachazi chram na vrcholu utesu v "Uluwatu". Opice, turisti a vlny nekonecneho oceanu ktere se tristi stovky metru pod nasima nohama. Dalsi zastavka je magicka zatoka jak vystrizena z pribehu o piratech. Po prekonani pristupove cesty necesty kdy se musime prodirat slumem a tesnym jeskynnim systemem se nachazime v raji. Azurove more, bila plaz, vlny a za zady vysoky utes. To je Bali v kostce- obcas musime prekonat neprijemne prekazky at uz v podobe prirody, turistu ci zdejsiho obyvatelsta abychom nasli neco, co nam uplne vyrazi dech. Cestou na masaz se zastavime na plazi "Padang Padang" a pak s vetrem o zavod na Leniccinu schuzku s maserkou. Po hodinovem lamani kosti a napravovanim tela do uhlu ktere zamyslela matka priroda frcime na symbolicky prvni a vlastne i posledni zapad slunce na Bali!

Tady jeste par ilustracnich obrazku z nasi krasne dovolene

Babka na pláži v Kutě nejdřív nabídla mango a ananas a pak nás pěkně obrala, ale dokázali byste smlouvat s takovouhle drobnou babičkou? Aneb marketing na Bali -  nejlíp prodají děti a staré paní!

Tady je klasický příklad dopravy na Bali, na motorce se jezdí naprosto všude, nevadí chodník, jednosměrka nebo to, že má rodina 5 členů a nejmenší je novorozenec, všichni jezdí na motorce (na jedné)

Melounový džus, aneb moje předsevzetí dát si minimálně jeden čersvý ovocný džus denně jsem splnila na jedničku, Mangový džus vede!

Opičák v Monkey Forestu v Ubudu

A turisti, kteří si nedali říct a stejně je krmili.

Že jo, Kubo!

Tři opice v Monkey forest při západu slunce (s kamarádkou Evžou) 

Tradiční balinéský taneček kečak

Rýžová pole

Spící cibetka!

Pražím kávu (spíš jí pálím a pak se nedá pít:-))

Sopka Batur

Tvrdá práce místních

To je náš pekelný stroj

motorkáři

Kuba, Bintang a knedlíčková polévka :)

Jeden kokos, prosím!

Nejlepší osvěžení v tom vedru.

Je libo čerstvě vylovené plody moře? 

Sarongy v chrámu Uluwatu

trocha jógy na Uluwatu beach

Západ slunce na pláži Balangan



A to je od nás z Bali asi vše!

Tak už je tomu rok...

Zdravíme všechny,

Dnes je to rok, od chvíle, kdy jsme poprvé vystoupili z letadla na letišti Sydney Kingsford Smith. A za ten rok se toho opravdu HODNĚ změnilo.

Před rokem jsme přijeli do Sydney plni očekávání a nadšení z nového dobrodružství, ale to jsme ani v nejmenším nečekali, jak moc nás tohle dobrodružství změní. Když nad tím teď zpětně uvažuji, sbalit veškeré své věci do jednoho kufru (někteří do dvou :)) a odletět na druhou stranu zeměkoule, kde člověk nikoho nezná,  vyžaduje velký kus odvahy. Ale pořád je tady internet, skype a spoustu skvělých možností, jak zůstat v kontaktu i na druhém konci světa. Před odjezdem jsem žila čtením blogů, jako je ten náš, protože si myslím, že osobní zkušenost lidí, co už si to prožili je nejlepší zdroj informací.

Ale i kdybych si přečetla všechny blogy, které existují, nemohla bych se připravit na to, co nás tady čekalo. Měli jsme zařízené bydlení na první týden s tím, že musíme najít bydlení na delší dobu v rámci jednoho týdne. Ač se nám podařilo, nebyla to nejšťastnější volba. Týden po příletu jsme se přestěhovali do starého tmavého bytu, který se nám od začátku nezamlouval, ale byl levný (na zdejší poměry) a blízko na pláž i do školy. Takže jsme se přestěhovali a doufali, že dva měsíce, na které jsme se panu domácímu upsali vydržíme v pohodě. (což se po měsíci ukázalo jako nemožné a utekli jsme do našeho krásného současného bydlení:-))

První dva týdny jsme se rozkoukávali, dospávali časový posun a mě už začala škola a úkoly, takže nebyl moc čas ztrácet čas. Taky při placení nájmu každý týden se naše finance nepříjemně zúžovali a rozhodli jsme se, že musíme začít hledat práci. A tady přichází ta část, na kterou člověka nikdo nepřipraví. Naší silnou stránkou bylo, že umíme dobře anglicky a máme zkušenosti z práce v Čechách. Trvalo nám asi týden, než jsme zjistili, že s takovým životopisem si můžeme tak možná podpálit v krbu. Tady to nikoho nezajímá. Nemáš zkušenost z práce v Austrálii? To znamená, že nic neumíš. Umíš anglicky? To nás nezajímá, tady nemusíš umět anglicky, abys dostal práci.. Když jsme přijeli, zařekli jsme se, že nebudeme v životopisu lhát, i když nám všichni říkali, že bez toho práci neseženeme. Takže jsme si hold museli vytvořit oba nový životopis, ze kterého jsme smazali vzdělání a přidali pár fiktivních zaměstnání jako číšník nebo pomocník v kuchyni. Zjistili jsme totiž, že jakmile člověk nemá v životopise alespoň tři roky zkušeností s krájením zeleniny, těžko ho někde přijmou do kuchyně. Kuba lehce podcenil tuto informaci při pohovoru na stěhováka, majitel firmy mu volal a ptá se, máš nějaké zkušenosti se stěhováním? Kuba mu suveréně odpověděl, že na tahání kusů nabytku zkšenosti nepotřebuje... Chlapík nikdy nezavolal zpátky.  Další zábavná zkušenost byla, když Kubovi zavolali na jeho odpověď na inzerát, že pro něj teda práci mají, ať přijede do firmy. Tak se tam vypravil se vší parádou a dostal 400 reklamních letáků a balík izolepy, které měl ilegálně vylepovat na sloupech. Za čtyři hodiny behání po městě dostal 40 dolarů. Já jsem zkoušela psát motivační dopisy na práce na recepci, ale nedostala jsem jedinou odpověď. Tak jsme se rozhodla, že půjdu rozdávat životopisy do restaurací na pozici číšnice. Po dvou týdnech hledání jsem uspěla a získala práci v Burger bistru za minimální mzdu. Ale byla jsem ráda, že aspoň nebudu mít starosti se zaplacením nájmu. Kuba měl mezitím nabídku na pomocníka v kuchyni v japonské restauraci za míň peněz než já a už se při té představě hroutil, když mu zavolali z jedné firmy, že by potřebovali někoho na zprávu sítě. Nakonec tam zůstal celý rok. Začátky opravdu nebyly jednoduché, protože člověk musí absolutně snížit své nároky a přehodnotit věci, které měl celé život zafixované.

Pamatuju si, že když jsem byla malá, rodiče mi řekli: a když se budeš špatně učit, budeš pracovat jako servírka. Neučila jsem se tak špatně... ještě s teplým magisterským diplomem jsem přijela do Austrálie a skončila jsem jako servírka :) Ale nechci aby to znělo, že si na něco stěžuji, za celou dobu jsem jedinkrát nezalitovala, že jsem jela do Austrálie. Člověku něco takového otevře oči a najednou vidí a vnímá věci, které pro něj jsou v jeho vlasti naprosto přehlédnutelné. To, že člověk umí jazyk není taková výhoda, vzhledem k tomu, že je pořád přistěhovalec. A jako přistěhovalec člověk začíná od té nejspodnější vrstvy a musí opravdu tvrdě pracovat, aby se byť jen přiblížil možnostem běžného australana. Nikdo tady nečeká s otevřenou náručí a každý postup závisí na velkém odhodlání a tvrdé práci. Ale to je to, co se mi na Austrálii líbí. Na přistěhovalce jsou to zvyklí, vždyť je to celý národ přistěhovalců! A když je člověk ochoten tvrdě pracovat, může dostat skvělou práci, ale musí si to zkrátka vydřít. Při pohledu na náš celý rok a na náš dnešní život v porovnání s životem před rokem se musím usmát a přiznat, že jsme v životě asi takhle tvrdě ještě nepracovali, jenže to, co se nám podařilo dosáhnout, za tu tvrdou práci rozhodně stálo.

Kuba teď studuje magisterské studium na univerzitě, a vzhledem k tomu, kolik úsilí nás stálo vydělat na zaplacení školy, věnuje škole hodně času a zatím mezi svými spolužáky exceluje. Tak doufáme, že se mu to podaří udržet během celého studia. Ke studiu na univerzitě Kuba stále pracuje pro stejnou firmu, je s tou změnou, že si finančne hodně polepšil. Já jsem úspěšně složila svojí zkoušku z angličtiny CPE a poté jsem si udělala barista kurz na stejné škole. Kurz dal mému životu úplně jiný směr a díky němuž teď pracuju v úžasné australské kavárně jako barista.

To, co jsme za celý rok viděli a zažili se nedá popsat v jednom článku, ale rozhodně jsme prošli velkou proměnou a od prodloužení našich víz už tu nežijeme jenom jako tvrdě pracující přistěhovalci. Náš životní styl se přibližuje čím dál víc tomu austraslkému a my jsme čím dál tím spokojenější. Uvidíme, co nás čeká v dalších dvou letech, které tu ještě máme před sebou, ale věříme tomu, že to bude zážitek na celý život.

11. měsíc v Austrálii

Zdravíme do Čech!


Jak to tak vypadá, australská zima je pomalu za námi a nás už snad čeká jen a jen lepší počasí. Od návratu z ČR se tady opravdu ochladilo a tím se změnil i náš program a životní styl. Taky jsou krátké dny a já chodím do práce na šestou ráno, takže se nám hodně posunul režim a většinou chodíme spát okolo deváté, desáté hodiny večer.

Já pracuju stále v kavárně a pořád se mi tam moc líbí, i když to samozřejmě není nic lehkého trávit celý týden na nohách, už jsem si na to zvykla. Kuba chodí na univerzitu a už se mu pomalu blíží stěžejní projekty, které tvoří velkou část známky, takže tráví hodně času přípravou a zbytek času pracuje. Taky se po návratu z Čech rozhodnul, že je pravý čas zbavit se přebytečných kil, začal obden běhat a změnil jídelníček a už má dole neuvěřitelných 13 kilo. Ale nedá se to na něm tolik poznat s jeho výškou, já kdybych zhubla 13 kg, tak by to teda poznat bylo :)

Ale taky nezahálím, protože léto se blíží a taky proto, že zima je studená, začala jsem cvičit bikram jógu. Koupily jsme si s kamarádkou měsíční voucher na vyzkoušení a obě nás to chytlo. Jsou to pozice z klasické jógy, které se ale cvičí v místnosti vyhřáté na 40 stupňů celsia a celé cvičení trvá 90 minut. První hodina byla opravdu o život, protože člověk má jediný cíl a to odejít z toho pekla, co nejdřív, ale daly jsme tomu šanci a opravdu nás to začalo bavit. Mě až tak, že chodím 3-4krát týdně.

Takže máme dost plný program, ale nezapomínáme se řádně odměňovat za trdou práci. Každý pátek chodíme na krásnou večeři a většinou skončíme v některé z japonských restaurací, ale tento týden jsme zvolili italskou a rozhodně to nebyl krok vedle. Naše další odměny jsou společné snídaně formou vajíček, avokádové pomazánky a čerstvého chleba nebo palačinek s ovocem.

Zkrátka se máme krásně a už se těsíme, až se oteplí a my budeme zase chodit na pláž.

Ještě jsem se s vámi chtěla podělit o video, které natočili učitelé z mé školy, kam jsem chodila na coffee kurz. Udělali z toho propagační materiál pro školu a pro nové studenty barista kurzu a ukázali, kde a jak pracuju, tak se hezky bavte :-)

https://www.youtube.com/watch?v=Xcdo0jcWKmM&feature=youtu.be


Mějte se krásně!

Chtěla bych být baristkou....

Ahoj všichni,

zdravím ze Sydney. Od posledního přispěvku proběhlo poměrně hodně změn, a z mé strany to bylo zejména hledání práce v kavárně. Od coffee kurzu mě lákala práce baristy, jelikož jsem si to zamilovala a v Sydney je obrovská poptávka po baristech. Takže, jakmile jsme přijeli zpět do Sydney, předělala jsem si životopis (už asi po patnácté) a pustili jsem se do dalšího lovu práce.

Každý den jsem sledovala gumtree (náš oblíbený inzertní portál, kde jsme sehnali všechno od bydlení po práci) a jakmile se tam objevila nová reklama na baristu, hned jsem vkládala předepsaný text a přikládala životopis a odesílala. Většinou reklama vypadala asi takto:

Hledáme baristu - minimálně 3 roky praxe, bezchybné latte art, práce 7 dní v týdnu...

Takže ne uplně můj popis, a nehledala jsem práci na 60 hodin týdně, ale i přesto jsem na poptávku v okolí našeho domu odpovídala a téměř na všechny moje emaily mi přišla odpověď, ať přijdu na trial ten den nebo druhý den ráno. Tímto stylem jsem hledala práci necelé dva týdny a chodila jsem na jeden trial za druhým.

První trial jsem měla už dva dny po návratu do Sydney a shodou okolností jsem dělala trial u slovenky Lenky, ale musím říct, že se mi trial moc nelíbil a kafe mi nechutnalo ani trochu, přišlo mi, že ho připravují dost nekvalitně a nakonec se mi ulevilo, když mi napsala, že vzali někoho jiného.

Další trialy mě čekaly týden po příletu, jeden v Randwicku, kousek od našeho bydlení, ale barista byl číňan, což bohužel nevěstí nic dobrého ohledně platu, když jsem se ho zeptala na plat, asi jsem se totálně odepsala a po jeho odpovědi, že to bude asi 15 dolarů na hodinu, utíkala jsem odtamtud mílovými kroky. Ještě musím dodat, že trial trval asi 2 minuty, řekli mi, abych udělala dvě latte a pak jsem šla. Hodně mi to připomínalo burgercrave a ani jsem neočekávala, že mi zavolají.

Na úterý jsem měla naplánované dva trialy a v 5 ráno mě vzbudil telefonát, že jim onemocněl barista, jestli bych nemohla přijít. Tak jsem na 7 dorazila a k mému překvapení to byla krásná čistá kavárna (Café Randwick) a byla jsem tam na trialu dvě hodiny, hrozně se mi tam líbilo, tak jsem doufala, že se ozvou. Ten den jsem měla ještě jeden trial, v další malé krásné kavárně(TopHat), ale ten trial probíhal spíš formou pohovoru, bavila jsem se s majitelem a majitelkou kavárny, oba byli moc příjemní a řekli mi, že hledají někoho, kdo je ochoten zapomenout všechno, co jako barista dělal a naučit se to jejich způsobem, což mě lehce zaskočilo, ale na druhou stranu i potěšilo, že nehledají člověka s pětiletou praxí a perfektním latte art. Na obou trialech mi řekli, že se mi druhý den ozvou.

Ve středu jsem měla trial v dalším příšerném podniku, jmenovalo se to The Tea Salon. Byla to kavárna uprostřed nákupního centra s růžovo-bílou výzdobou a růžovými porcelánovými hrnky. Celé to vypadalo jako z domečku pro panenky, přišla jsem a manažerka se mnou dělala pohovor skoro 30 minut ptala se na všechny mé předchozí zaměstnavatele, chtěla kontakt na veškerá místa, kde jsem kdy pracovala a ptala se mě, proč jsem v té a té práci skoněila.. pak mě dovedla do něčeho jako kuchyň, kde se vedle kávovaru fritovaly hranolky a řekla ať jim udělám tři základní kávy: latte, capuccino a flat white. Potom jsme se rozloučily a já opět prchala mílovými kroky pryč.
Celý den jsem čekala odpověď ze dvou krásných kaváren, ale nakonec mi přišla jenom jedna odpověď a to negativní z Café Randwick.

Ve čtvrtek jsem měla v 8 ráno trial v kavárně, ale na servírku, ale moc se mi tam nelíbilo a daleko víc jsem chtěla pracovat jako barista. Ten den jsem pracovala v bistru na univezitě a pak mě čekaly ještě dva trialy. Takže jsem dojela do centra a přišla do první z kaváren, kde jsem poprvé viděla parní trysku, která se ovládá pedálem na zemi, což mě lehce zaskočilo a hlavně, poté, co mělo mléko ideální teplotu, nevěděla jsem, jak trysku vypnout a dopadlo to tragicky. Se spáleným mlékem člověk moc parády neudělá, takže se mi latte art nepovedlo a hned mi řekli, že potřebují baristu, který má 100% perfektní latte art na každém kafi. Pak jsem šla na můj poslední trial, do kavárny v centru Sydney, kde pracoval číňan a číňanka a mě bylo jasné, kam to celé směřuje. Přišla jsem tam a chtěli po mě, ať našlehám sojové mléko a předvedu jim latte art, což je daleko těžší než s normálním mlékem a když se k tomu přidal nikdy nevyzkoušený kávovar, nemohlo to dopadnout dobře. Takže jsem odešla i odtamtud naštaná a skleslá. Nikdo se mi neozýval a čekal mě další trial v pátek sice v krásném místě, ale hodinu od našeho bydlení, což není pro práci baristy (start okolo 6 hodin ráno) úplně ideální.

K mému obrovskému překvapení mi ten večer napsali z TopHat, krásná maličká kavárna cca 1,5 km od domu, že by chtěli, abych přišla na druhý trial, aby vyzkoušeli, jak se učím a jak jsem schopná pracovat v uspěchané kavárně. A místo slibované hodiny na trialu jsem tam strávila 3 hodiny a práci dostala :)

Všechno dobře dopadlo, teď mě zaučují a mě to strašně baví, učím se poznávat rozdíly mezi kávou z různých zemí, latte art a od příštího týdne (když mi to půjde dobře) ze mě bude head barista každé pondělí. Opravdu jsem nadšená a všichni, co tam pracují jsou spokojení, což mě taky motivuje. Toto pondělí jsme já a druhý nový barista měli trénink a test a dělali jsme ochutnávku kávy a nikdy bych neřekla, jaká je to věda.

Ještě chci dodat, že nejsem xenofobní, ale zkrátka po zkušenostech s hledáním práce vím, že kde pracují pouze asiati, tam zaprvé evropany nechtějí a zadruhé asiati jsou známí tím, že jsou ochotní pracovat za daleko nižší než minimální mzdu a tím celkově snižují platy lidí, kteří pracují v pohostinství ve velké části Sydney.

Po prvním týdnu v práci mi majitel kavárny napsal v emailu:
Well done for this week! We know it can be stressful and it takes a hard toll on your body, just know we are very happy with your progress so far.
Dobrá práce tento týden! Víme, že ta práce může být stresující a fyzicky náročná, ale chceme abys věděla, že jsme moc spokojení s tvým pracovním pokrokem.

Myslím si, že každý zaměstanec by měl čas od času něco podobného slyšet, protože je to hodně motivační.

Mějte se krásně a užívejte si teplíčka, my si nakoupili zimní čepice, rukavice a nahřívací lahev a čekáme, až ta zima skončí :)

Lenďa

Sydney Vol. 2 - proces prodlužování víz, malé překvapení v ČR a chladný návrat do Sydney

Zdravíme všechny!

Omlouváme se za naši delší blogovací neaktivitu, ale snad se to podaří napravit. V lednu jsme se rozhodovali, jestli budeme prodlužovat víza a na jaký typ víz přejdeme, nakonec jsme se rozhodli pro studentská víza, kdy Kuba bude hlavní žadatel a student a já budu jeho dependant (tzv. přílepek :-D). Ze všech možností škol se nám nakonec nejvíc zalíbil vysokoškolský magisterský obor IT, díky čemuž můžu já jakožto pracující pracovat neomezený počet hodin za týden a otevírá se mi mnohem větší horizont uplatnění. Kuba bude mít školu dva dny v týdnu a zbytek může taky pracovat, takže pokud se nám podaří najít nějakou schopnou práci, měli bychom mít relativní pohodu.

Což se nedá říct o tom, co jsme tu dělali od ledna do dubna pro získání víz, jelikož nás čekalo zaplatit astronimickou sumu během tří měsíců, nabrali jsme si oba v práci extra směny a prakticky jsme se doma potkávali v noci a pak každou neděli, což byl náš nedotknutelný den volna. Ale všechna těžká práce se vyplatila a podařilo se nám vydělat dost na zaplacení víz. Kuba ještě musel získat certifikát z angličtiny, aby splnil úroveň požadovanou na studium na univerzitě, ale všechno dobře dopadlo a po veškerých byrokratických čekačkách jsme mohli na konci dubna zažádat o víza a v rámci několika hodin nám vízum schválili. A my jsme mohli začít realizovat náš plán na návštěvu Čech. Asi měsíc jsme kontrolovala ceny letenek a díky tomu, že jsme se rozhodli jet mimo sezonu cena nebyla tak děsivá, ale pořád jsem to kontrolovala a vymýšlela nejlepší způsob, jak si letenky zabookovat a nemuset je platit dokud nebudou víza potvrzena. Nakonec jsem se rozhodla vyřešit letenky přes cestovku Flight Centre, kde mi vyšli se vším vstříc a dokonce se letenky zlevnili o 300 dolarů na jednoho. Takže jsem je zamluvila a čekali jsme na víza, a hned po schválení víz jsme letenky koupili, domluvili se s taťkou, že pro nás přijede na letiště a pro zbytek rodinky jsme to nechali jako překvápko. Letěli jsme přes Soul a dokonce jsme měli v rámci letenky ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu se skvělou večeří a transfer zpět na letiště.

Všechno vyšlo podle plánu a v pátek 2.5. jsme přistáli v Praze. A nám začaly zasloužené prázdniny a měsíc plný piva, dobrého jídla a večírků. Skvěle jsme si to užili, i když nás teď zpět v Sydney čeká asi velká detoxikační kúra :). V Čechách bylo krásně a se všemi jsme se přivítali, popili a postupně i oslavili moje narozky. Musím touto cestou všem poděkovat za krásné dárečky i přání a parádní party. Musím říct, že takovou oslavu jako u Capoušků jsem ještě asi neměla a taky to bylo poprvé, co se mi podařilo ulomit nohu stolu hlavou :-D ale snad žádná újma kromě stolu a pár modřin nenastala a byl to legendární večírek.

Čechy nás sice přivítaly zimou a deštěm, ale posledních 14 dní bylo nádherně a teplíčko, tak jsme se naladili na prázdninový mód. 1.6. nám prázdniny skončily a čekala nás další pekelná dvoudenní cesta zpět do Austrálie. Měli jsme přestup v Soulu, kde jsme se rozhodli (po mém nekonečném hučení do Kubíka), že půjdeme na prohlídku města. Přestup byl 12 hodin, tak jsme si našli na letišti agenturu, která dělá prohlídky města zdarma a jeli jsme na pětihodinovou prohlídku města. Byl to silný zážitek, kultura je to pro nás absolutně neznámá, ale moc se nám to líbilo. Dám vám sem pár fotek ze Soulu, abyste si mohli udělat představu.

A po přestupu v Soulu už nás čekalo asi jenom pět posledních letištních kontrol, 11 hodin v letadle do Sydney a příjezd do mrazivého rána v Austrálii. Všechno bylo bez problémů, jenom veškeré čekání na kontrolách bylo zdlouhavé a únavné a ihned po příjezdu domů jsme upadli do komatu na celý den. Večer jsme se pustili do generálního úklidu po lidech, co tu byli na měsíc místo nás a taky vybalování. Teď máme týden v Sydney za sebou, vesměs bylo slunečno jen jeden den a zbytek týdne pršelo tak, že člověk neviděl na 10 metrů před sebe. Já jsem měla dvě směny na univerzitě a Kuba strávil tři dny pomocí naší spolubydlící s programováním do školy. Zdá se nám, že pásmovou nemoc už jsme překonali, ale nechci to zakřiknout :)

A teď nás oba čeká hledání práce a zvykání si na australskou zimu, která je typická tím, že v domě je jako v mrazáku a venku je příjemně, po dnešní noci se rozhodujeme pro spaní venku, možná by nám bylo tepleji :)

Mějte se krásně a my se zase ozveme!


Lenďa