Bikram jóga (moje droga)

Zdravíme všechny!

Už delší dobu mám v hlavě příspěvek o Bikram józe, protože už mám za sebou více jak rok pravidelného cvičení a pořád mě to moc baví, dokonce bych řekla, že čím dál víc.

Kdykoli jsem v minulosti slyšela o józe, nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem si říkala, že to opravdu není nic pro mě. Já mám ráda dynamické sporty, kde se pořádně zapotím a druhý den cítím každý sval, jógu jsem si vždycky představovala jako pomalé relaxační cvičení zakončené meditací, kam si člověk jde odpočnout. Minulý rok v červenci - uprostřed australské zimy jsme se s kamarádkou rozhodly, že začneme chodit do posilovny. A vymyslely jsme skvělý plán, jelikož je tady fitness centrum na každém rohu, snaží se přilákat zákazníky a tudíž nabízí tzv. introductory offer - něco jako zvýhodněnou cenu na první měsíc cvičení a opravdu je to většinou hodně levné. Tak jsme si řekly, že vyzkoušíme všechna různá studia v okolí a po měsíci to budeme střídat. V prvním studiu jsme měly v ceně vstup do posilovny plus cvičení dle libosti a tam jsme poprvé vyzkoušely jógu, doteď si pamatuju, jak mi bylo při cestě domů, cítila jsem se o 10 centimetrů vyšší, lehčí a bylo mi naprosto skvěle - a všechno mě bolelo!

Když se náš měsíc chýlil ke konci, další kamarádka nám říkala o horké józe, že to určitě musíme vyzkoušet, že ona měla desetidenní trial a chodila každý den, a byla nadšená. Ale taky nás varovala, že to není žádná sranda, místnost je vytopená na 42 stupňů a každá lekce trvá 90 minut. Řekly jsme si s Verčou, že to zkusíme a vyrazily jsme na první hodinu. Studio bylo moc hezké, mělo příjemnou relaxační atmosféru a cvičitelé byli příjemní. První hodina byla v podstatě boj o přežití, nejhorší bylo vydržet v tom teple celou dobu a udýchat to, ale překonaly jsme to a vypotily jsme ze sebe duši. Ale po hodině nám bylo příjemně, nic nebolelo a cítila jsem, že dokonce ani nejsem unavená. První měsíc jsem chodila dvakrát až třikrát týdně a pamatuju si, jak mi to krásně rozzářilo a pročistilo pleť.

Po prvním měsíci, jsem se rozhodla, že se zapíšu na další tři a uvidíme. Nakonec jsem zjistila, že je to něco, co dokonale pasuje do mého programu. Jelikož jsem v práci celý den na nohách, musela jsem omezit běhání, protože mě začaly bolet klouby. Ale zjistila jsem, že kdykoli mě začne cokoli bolet a jdu na jógu, bolest přejde. Už si ani nepamatuju, kdy mě naposledy bolela záda, a to byl můj dlouholetý problém. Takže nejenže to skvěle doplňuje mou práci fyzicky, ale má to i léčivé účinky. Opravdu cítím, že se pomalu zbavuju veškerých bloků a bolestí. A nejen to, je to úžasný způsob relaxace, když se člověk 90 minut v kuse soustředí jenom na cvičení, skvěle si odpočine a uleví od každodenního stresu. Dokonce jsme zjistila, že ať se cítím jakkoli, než vejdu na jógu, kdykoli odcházím, je mi líp.

Myslela jsem si, že mě to přestane bavit a začne nudit, jelikož je každá hodina úplně stejná, ale opak je pravdou. Čím častěji chodím, tím víc mě to baví. Každý člověk má určité hranice, za které si myslí, že už nemůže, ale zjistila jsem že se v józe tyto hranice neustále posouvají a co bylo moje maximum před půl rokem je můj standard teď a maximum je stále přede mnou.

Jedním z velkých překvapení pro mě bylo to, že Kuba začal cvičit se mnou. Ani ve snu mě nenapadlo, že by ho to mohlo lákat, ale asi po dvou měsících, co jsem chodila na jógu jsem se ho zeptala, jestli by to nechtěl vyzkoušet a k mému překvapení řekl, že určitě. Že když vidí, co to dělá s mým tělem i psychikou, chtěl by to taky zkusit. Měla jsem na začátku strach, protože má hodně vysoký tlak a například v sauně má velké problémy s dýcháním. Ptala jsem se majitele studia, jestli by jógu doporučil někomu, kdo má vysoký tlak a on mě šokoval prohlášením, že jóga je to nejlepší, co pro sebe může udělat a že mu to po dlouhodobém cvičení tlak srovná. Říkala jsem si, že to je skvělý marketingový tah, ale nevěřila jsem tomu ani na chvíli. Nicméně Kuba to vyzkoušel a od první hodiny si to zamiloval. Když se podívám zpátky, nemůžu uvěřit, jak obrovský pokrok Kubík ya těch 10 měsíců cvičení udělal. Na začátku mu většina pozic dělala problémy kvůli celoživotnímu sezení za počítačem. Měl zkrácené šlachy a nedokázal se pořádně protáhnout nebo zaklonit. Dnes už s tím nemá problém a co je neuvěřitelné, snížil dávku prášků na srdce na polovinu a bez problémů funguje.

Můj dosavadní vrchol byla výzva v březnu, kdy jsem cvičila jógu každý den. Když jsem výzvu začala cvičit, nevěřila jsem, že to vydržím a budu časově zvládat, ale zhruba po dvou týdnech jsem zjistila, že jsem si na každodenní cvičení tak zvykla, že mi to nedělá žádný problém. Největší problém byla moje psychika a odhodlání na jógu vyrazit. Jakmile jsem tam byla, cvičilo se mi skvěle a neměla jsem s ničím problém. Dokonce se mi během té výzvy cvičilo lépe než kolikrát, když tři dny v kuse vynechám. Jediný problém byl, že tělo nemělo prostor na regeneraci a ke konci jsem si musela dávat horké koupele aby svaly alespoň trochu povolily.

Celý tento článek píšu proto, že za rok cvičení jsem poznala mnoho inspirativních lidí, dostala jsem se do skvělé kondice a po psychické stránce je mi naprosto skvěle. Urovnala jsem si hodnoty a moje sebevědomí se neuvěřitelně zvedlo, díky tomu, co jsem dokázala. Největší paradox je, že jsme tam s Kubou téměř nejmladší, většina lidí, co tam chodí dlouhodobě minimálně třikrát týdně je ve věkové skupině 45 plus.

Takže pokud vás něco bolí a nevíte si s tím rady, kupte si karimatku a vyražte, otevře vám to úplně nové obzory!

Namaste
Lenďa

Zima 2015 v Sydney

Zdravíme všechny,

po delší době mám den volna, kdy jsem se rozhodla odpočívat do syta a nedělat nic. Ovšem pak jsem si vzpomněla na náš blog, který je už delší dobu neaktivní.  Díky tomu, že mi v pátek přišel opožděný narozeninový dárek, tak mám konečně mám počítač, na kterém se dá psát, pracovat, poslouchat hudbu, upravovat fotky a netrvá to půl hodiny než cokoli spustím. Tak se do toho můžu pustit. :)

Poslední příspěvek na blogu byl z dubna. Od té doby se událo hodně věcí, dobrých i špatných, ale všechny události nás posunuly zase o dost dál. Kuba úspěšně ukončil druhý semestr a ve všech předmětech exceloval. Teď je v půlce třetího semestru a pomalu ale jistě se mu školní léta chýlí ke konci (Jupí jupí!).

Od naší loňské dovolené na Bali jsme byli rozhodnutí, že si pořídíme skůtr, abychom měli jednodušší pohyb po městě a mohli jsme jezdit na výlety. Tak si Kuba vyměnil řidičák za australský, prošel kurzem na řízení motorky, složil úspěšně zkoušky a pořídili jsme si od kamaráda starý skůtr. Asi nám to nebylo přáno, protože při první jízdě (2 km od domu) Kubíka srazilo auto, což vyústilo ve dvoudenní pobyt v nemocnici a následující měsíc doma na neschopence.. Naštěstí se na něj vztahovala místní pojistka na dopravní nehody na motorce a nakonec nám pojišťovna proplatila veškeré výdaje za doktory a dostal víc jak měsíc rehabilitací, které opravdu pomohly. Měl obrovské štěstí, že to všechno dobře dopadlo, ačkoli naše první zkušenost s australským zdravotnictvím byla opravdu děsivá. Myslela jsem si, že kocourkov panuje jenom v Čechách, ale opak je pravdou. Propustili nás z nemocnice a řekli, že nám pošlou veškeré dokumenty poštou a s těmi dokumenty můžeme jít k praktickému lékaři na kontrolu. Když jsme po dvou týdnech žádný dopis neobdrželi, zavolali jsme do nemocnice a s hrůzou zjistili, že Kubu stále oficiálně nepropustili. Díky bohu jsme šli k výborné doktorce, která do nemocnice zavolala, lehce se rozčílila a do dvou dnů jsme měli veškeré dokumenty doma. Další sranda v nemocnici byla, že ačkoli Kubovi prováděli všemožná vyšetření a asi dvě hodiny strávil na různých rentgenech, zapomněli mu zkontrolovat nohu, na kterou dopadl on i motorka a s hrůzou jsme až po dvou týdnech u doktorky zjistili, že má zlomenou kost v oblasti kotníku a přetrhané vazy. Naštěstí nohu do té doby hodně šetřil a obvazoval, takže to bylo vše v pořádku, ale nerozumím zdejšímu zdravotnictví. Nehoda se stala na začátku června a teď už běhá jako dřív, na rehabilitacích mu povolili a vysloveně doporučili pokračovat s jógou, takže už zase pravidelně cvičíme spolu a tento týden má Kubík od nehody rekord 4 jógy za týden!

V práci se nám oběma daří dobře, já jsem povýšila a mám na starosti celý chod barista sekce kavárny a všechno, co se kafe a kávovaru týká. Je to neuvěřitelné, že při odjezdu z Čech jsem o kávě věděla to, že mi chutná s mlékem a s cukrem a můj drink se jmenuje latté :) od té doby se hodně změnilo. A já jsem strašně unešená celou zdejší kávovou kulturou a hlavně tím, že mi moje práce pomohla nahlédnout do úplně nového a extrémně zajímavého světa. Nikdy jsem o tom tmavém nápoji nepřemýšlela, jako o něčem výjimečném, ale až tady jsem pronikla do tajů pěstování, sběru, pražení a  konečné přípravy, což je moje práce. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala právě do Tophatu, protože to není jenom o tom, umět udělat kafe, ale stojí za tím neuvěřitelně dlouhý a náročný proces, hodiny a hodiny dřiny, která nakonec může  vyústit v krásný obrázek na povrchu kávy a následný úsměv na tváři našich zákazníků. Ale latte art je opravdu jenom taková třešnička na dortu, něco extra, ovšem bez kvalitních a čerstvě upražených zrnek kávy by to byl jenom krásný hrnek kávy na fotku a pak na vylití. Nebudu se tady o tom více rozepisovat, protože bych na toto téma už pomalu mohla napsat knihu a to pořád cítím, že jsem na začátku. Za dva týdny bude v Sydney probíhat festival kávy a já se nejspíš zúčastním soutěže v ochutnávání kávy (tzv. cupping), bývalí majitelé kavárny mi nabídli trénink a já nadšeně přijala, protože je to další zkušenost, která mě posune někam dál a přiblíží k mému snu mít vlastní kavárničku :)

Kubík už bude mít za sebou půl roku ve své současné práci a pořád ho to moc baví a je nadšený. Je to strašně fajn změna, protože v předchozí práci byl nespokojený a chodil tam v podstatě jen odsedět několik hodin, odpracovat něco, co nakonec jeho šéf odprezentoval jako svou práci. A domů chodil zničenej a naštvanej, bez nálady. Když si našel novou práci, tak zjistil, že dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje a domů chodí s úsměvem (pokud nemusí celý den být na své jediné neoblíbené pozici a říkat lidem, že musí počkat na servis telefonu nebo počítače dalších pár hodin a většina lidí mu dá najevo, že jejich čas je důžežitější než čas všech ostatních a že zrovna oni teda čekat nebudou...). 

Ale to je hold práce s lidmi a předávání vzájemné energie, s čímž jsem se musela naučit pracovat i já v kavárně a opravdu platí, že s úsměvem jde všechno líp a není lepší pocit než někomu zlepšit náladu, změnit hrozný den k lepšímu, zkrátka posílat pozitivní energii dál. A to nás oba moc baví a naplňuje. 

Další novinka v našem australském životě je nové bydlení. Na rok jsme podepsali nájemní smlouvu na úžasném místě, kousek od mé práce, kilometr od pláže a s výhledem na východ slunce nad oceánem. A konečně žijeme jako normální lidi. Spolubydlení je peklo, opravdové a nefalšované a myslím si, že je fajn to zažít a zjistit, jaké to je. My jsme ze začátku našeho spolubydlení s našimi předchozími spolubydlícími byli hrozně nadšení a optimističtí, ale po sundání masky slušnosti a pořádku milovnosti, jsme zjistili, že žijeme s lidmi, kteří jsou zvyklí, že po nich uklízí někdo jiný a že za ně nakupuje někdo jiný /v tomto případě jsme to byli my.. chudí studenti z Čech. A tak jsme se po dlouhém váhání rozhodli nastěhovat do vlastního, ačkoli stále tu nejsme sami, máme asi nejpohodovější spolubydlící na světě, která nikdy není doma, a jediné, co má v lednici jsou vajíčka a v poličce s jídlem má krabičku čaje. Takže jsme naprosto spokojení a strašně překvapení, kolik máme najednou jídla a jak dlouho nám vydrží dva litry mléka a kostka másla. 

Tak to je asi vše o nás v současnosti a ještě se chystám na oslavný článek o józe a jak mi změnila život :)

Mějte se krásně!

Lenďa

Novinky z deštivého Sydney

Ahoj rodinko a kamarádi!

Vime, že náš blog lehce zanedbáváme, ale máme oba spoustu práce a když se dostaneme z práce, jdeme radši cvičit nebo do kina (nebo na pivo), ale na vysedávání u počítače nebyl už hodně dlouho čas. Což by se teď mělo změnit vzhledem k přicházející zimě a deštivému počasí. Když už píšu o dešti, údajně právě probíhá bouře století v okolí Sydney, nevím jestli se tomu dá říkat bouře, ale už to trvá třetí den a bez přestávky vydatně prší, fouká silný vítr (včera nás málem odfoukl cestou z nákupu) a cca třikrát denně přijdou i nějaké ty hromy a blesky. Jsme ale v pořádku a zrovna nám to vyšlo na společný den volna, tak jsme se ráno šli zahřát na jógu, nakoupili jsme zásoby (kdyby náhodou už nepřestalo pršet, člověk nikdy neví) a od té doby jsme nevystrčili nos z domu, užii jsme si den vařením a popíjením kafíčka a sledováním seriálů a moc se nám to líbilo, jako změna po několika šílených týdnech v práci a ve škole.

Od příjezdu ze Zélandu jsme nepřispívali na blog, tak napíšu, co se za těch pár měsíců událo. Když jsme se vrátili na konci ledna ze Zélandu, byli u nás ještě týden taťka s Petrou a užívali si léta v Sydney plnými doušky, chodili na pláž, na golf a na kafíčko. Kuba během naší dovolené dostal negatovní odpověď ze své vysněné práce, kam chodil víc než čtyři měsíce na pohovory a tak pro něj byl návrat do Sydney nepříjemný. Ale protože je to bojovník a nedá se jedním neúspěchem odradit, rozhodl se, že se pokusí dostat na další pohovor a shodou okolností mu to vyšlo a už třetí měsíc prodává (a opravuje:)) jablíčka. Taky mu do toho začal druhý semestr ve škole, na který se po dlouhých prázdninách dokonce těšil, ale když zjistil, že jeho programátorské předměty obsahují látku střední školy v ČR, byl trochu zklamaný, ale alespoň bez problému zvládá školu a práci.

Já jsem pořád baristka v TopHatu, ale díky tomu, že mám asi nejvíc zkušeností a praxe, povýšili mě na head baristu, což znamená, že mám na starosti trénink a kontrolu kvality a zejména zaučování našich nových baristů. Na tuhle změnu navázala i změna majitele kavárny, což mě mrzí, protože jsme měli s předchozími majiteli skvělé vztahy, ale nový majitel vypadá přátelsky a pro nás to zatím neznamená tak velkou změnu, protože všichni zaměstnanci zůstali na svých pozicích a pro zákazníky byla změna majitele téměř neviditelná.

Taky mám radost, že jsem se v březnu zúčastnila 30ti denní výzvy na józe, což znamenalo, že musím cvičit bikram jógu třicetkrát za třicet dní, nejhorší byl asi začátek a nemožnost odpočinku, ale asi po dvou týdnech jsem si na to tak zvykla, že jsem ani po uplnynutí třiceti dnů nepřestala cvičit. Byla to úžasná zkušenost, zjistila jsem, že mi cvičení nedělá sebemenší problém, ale nejtěžší na tom bylo, odhodlat se a jít tam. Takže to byla i hodně psychická výzva, ale zvládla jsem to a pořád mě to baví. Kubík se ke mě přidal, necvičil sice každý den, ale většinou cvičil minimálně pětkrát týdně a teď chodí na jógu dokonce i víc než já! Ale musím říct, že nám to oběma hodně svědčí, baví nás to a léčí nám to všechny naše dlouholeté zlozvyky a problémy. Záda mě nebolela už ani nepamatuju a Kuba se poprvé v životě ze stoje dotkne země!


Další novinka posledních dnů je naše stěhování. Opět jsme měli štěstí v neštěstí. Mojí dobrou kamarádku z práce bohužel asi dva měsíce zpátky deportovali zpět do USA a snažili jsme se pomoci jejímu příteli v nepříjemné situaci, kdy musí vymyslet nový plán než společný život v Austrálii a jelikož už se už delší dobu necítíme v našem současném ubytování jako doma, nabídli jsme mu, že po něm můžeme převzat byt a odkoupit veškeré vybavení, které na druhou stranu zeměkoule zkrátka nepoveze. Museli jsme samozřejmě jít do realitní kanceláře, prokázat se kupou dokumentů, že opravdu máme dost peněz na nájem a kauci, a že budeme platit včas apod. Ale díky doporučení od předchozího nájemníka nám odpověděli do dviu dnů a to kladně. Což znamená, že od 16. května budeme bydlet ve svém, budeme mít krásnou velkou ložnici s výhledem na oceán a kuchyň jenom pro sebe (plus ledničku na piva v obýváku, což se nám moc líbí!). Takže se nám daří dobře a až budeme přestěhovaní, tak jediná naše starost bude čekání na léto :)

Mějte se moc hezky a dejte nám taky vědět!

Lenďa

New Zealand, part 1

Deník z cest po Novém Zélandu

Ahoj rodinko a přátelé. Touto formou bych se s vámi rád podělil o naše zážitky, radosti a trampoty z báječné dvoutýdenní dovolené na Novém Zélandu.

Nový Zéland je nádherná zem, složená ze dvou věčně zelených masivů, lemovaných stovkou drobných ostrůvků, které jsou k dostání ve všech možných tvarech a velikostech. Současná populace činí něco málo přes půl pátého milionu. Proto není divu, že na ploše, pokrývající 250 000 km², je šance, potkat někde mimo civilizaci človíčka, téměř mizivá. Pro toho, kdo nemá rád lidi a zelená je jeho barva, je Zéland zemí zaslíbenou. Jen mu nesmí vadit ovce. Ovcí je na NZ okolo 30 miliónů a tak není divu, že ovečky jsou naprosto všude! Na loukách, na silnicích, v horách i městech.

Britské koruně můžeme poděkovat za oficiální jazyk, kterým je jak jinak než angličtina. Co však stojí za zmínku je zachování většiny původních Maorských názvů. To, že dnes jedete navštívit Punakaiki, zní mnohem lépe než „dneska du na ty palačinkový skály“.

Na tento fajnovej trip se upsala skupinka čtyř dobrodruhů. Docházka seřazena abecedně vypadá následovně:

            Lenička Krmička kápo,

            Leničky Krmičky partner,

            Leničky Krmičky táta,

            Leničky Krmičky táty přítelkyně.

Ze seznamu jasně vyplývá, že Lenička Krmička je kápo a my ostatní jsme vlastně měli štěstí, že nás Krmička všude tahala s sebou. Při zpětné reflexi nechápu, kdo to tak debilně navrhnul. Je to na pováženou. Veškerá práce byla spravedlivě rozdělena a proto si myslím, že již zmíněným kápem mohl být kdokoliv. Tak například třeba ten partner, takovej sympaťák...

Role:

Lenička Krmička:

Plán cesty, cestovní itinerář, vybrat a zamluvit auto, zamluvení letenek, zamluvení všech ubytování na NZ (a že jich bylo), zajistit kempy, sbalit Leničce, sbalit Kubovi, zajistit ubytování v Sydney, řidič.

Leničky Krmičky partner Kuba:

Řidič, přemluvit Krmičku aby mu zabalila, nabít a zabalit PSP Vita, tvářit se zaměstnaně, catering alkoholu, konzument alkoholu, boj proti trudomyslnosti.

Leničky Krmičky táta Roman:

Řidič, zákonný dohled.

Nové indiánské jméno – „Občas najde cestu“.

Leničky Krmičky táty přítelkyně Petra:

Maminka zájezdu, zdravotní sestra, půjč mi mapu (uka kde sme) - navigátor.  

Nové indiánské jméno – „Všude Poprvé“.

17.01 2015

První den, den D.

Lenička mu kladla na srdce aby vstal včas. Kladla mu na srdce, aby ty dva cestou znavené návštěvníky z Čech, nenechal na tom letišti hodiny čekat. Láskyplně mu, asi jen osmačtyřicetkrát připomněla „Já ráno v šest otevírám kaféčko, vydělávat penízky, znáš? Tak ne, že se budeš válet v posteli!“, děvenka starostlivá.

Jakou měl Kuba radost, když si ráno v sedm hodin vyšlapoval ladným polo-během na zastávku. Jak ho hřálo u srdce, když mu sluníčko svítilo na pravé ucho.

Kolik úsilí přišlo na zmar, když mával pohasínajícím brzdovým světlům autobusu číslo 400, který tuto zastávku právě opouštěl. „No, nic naplat,“ pomyslel si, „celní kontrola a kontrola zavazadel stejně zaberou hodiny“, uzavřel celou věc ten náš logik, onen hrdina příběhu. „A stejně, jezdí to každou půlhodinu“, ujišťoval se během toho, co si četl SMS od Romana: „Všechny kontroly OK, dneska byl fakt fofr. Stojíme před letištěm, Roman.“.

„No, to nám to pěkně začíná“, pomyslel si během cesty domů. „Aspoň to pitomý slunce by mi nemuselo svítilo do očí..“ zaklel a jal se přemýšlet, jak z prázdné ledničky vyčaruje snídani, která mu dorazivší rodinku, alespoň trochu usmíří.

Únava po letu udělá svoje, a tak se nemůžeme dvěma naivním cestovatelům divit, že se po příjezdu moc nezlobili. Nemějte jim to za zlé. Jak jen mohli tehdy tušit, že se nejedná o potvrzující výjimku, nýbrž o pravidlo.

Snídaně dopadla na jedničku. Roman, při pohledu na misku obsahující kostičky manga, plátky banánu, kousky melounu a borůvky, začal pochybovat o Kubovo stavu mysli. Petra, ta naopak zářila radostí. Jen maestro kuchař si mnul ruce, jak úspěšně se zbavil posledních zbytků před cestou na Nový Zéland.

Sprcha a šlofík. Mazáci cestovatelé jsou svěží a nadšeně se čelem staví k rozkazu, navštívit kápa Krmičku. Toho dne na příštích čtrnáct dní naposled známou, jako baristka Lenička z Top Hat, nejlepší kafé široko daleko (placená reklama).

Jak se má Lenička? Ta holka jenom září! Sluší jí to tak moc, že jak majitel baru Angus, tak ani kluci v kuchyni nemají u 93% chlapů sebemenší šanci! Angus, od rána trénoval „td td td tdaktor“. Proto se s námi vítá se třemi šálky vonícího černého zlata arabiky z Keni a pyšně všechny osloví jejich jménem. „Rrroman“ a „Petrrra“ vystřelil jak ze slabikáře, jen třetímu posadil jarmulku na hlavu a počastoval ho smutným „Jákob“. Další dobrůtky, kvůli kterým si Top Hat vydržuje stoletou stařenku, která po nocích zadělává těsto a do rána peče mrkvové koláče, borůvkové muffiny a banánový chléb nám přistávají na stole a proto osočení Kuby ze zabití Krista, upadá v zapomnění.

Pravdou je, že mu Kuba nemohl křivdit. Nejen že jim Angus půjčil svůj vlastní AeroPress, aby na NZ neumřeli na nedostatek kofeinu, ale ještě jim donesl čerstvě upraženou, jemně namletou kávu ze své vlastní pražírny. Angus rulez!

Lenička končí šichtu, chlapi v kaféčku slaví, že jazýček vah je jim opět příznivě nakloněný a naše slavná parta je konečně pohromadě. Rychle vyfotit na pláži, ať mají na druhé polokouli co závidět a hurá na sushi. Ne že by v tomto momentě měl někdo hlad. Ne že by v tomto příběhu měl, nebo snad pocítil někde někdo někdy hlad, ale když se na dovolené řekne „čas na jídlo“ ,tak ať už je to v kteroukoliv denní dobu, nenajde se nikde na světě turista, který by myšlenku spásně nepřijal.

Nyní již necháme naši skupinku hříšných konzumentů dobaštit syrové ryby a odletět. Ač by s tím možná nesouhlasili, toho dne se toho zase tak moc relevantního s cestou na Nový Zéland skutečně nestalo. Až na fakt samotný, že sedmnáctého ledna se úspěšně odlepili od letištní plochy letiště v Sydney a druhý den, tedy osmnáctého ledna přistáli na letišti Christchurch na Novém Zélandu.

Popřejme jim hodně štěstí, dobrodruhům. Čeká je dvanáct dní na Novém Zélandu ty bodré muže a ženy. Dvanáct dní bez internetu, hotelů a stresu v ráji na Zemi. 

Jak se s tím poperou? To se dozvíte příště!