sobota 7. února 2015

New Zealand, part 1

Deník z cest po Novém Zélandu

Ahoj rodinko a přátelé. Touto formou bych se s vámi rád podělil o naše zážitky, radosti a trampoty z báječné dvoutýdenní dovolené na Novém Zélandu.

Nový Zéland je nádherná zem, složená ze dvou věčně zelených masivů, lemovaných stovkou drobných ostrůvků, které jsou k dostání ve všech možných tvarech a velikostech. Současná populace činí něco málo přes půl pátého milionu. Proto není divu, že na ploše, pokrývající 250 000 km2, je šance, potkat někde mimo civilizaci človíčka, téměř mizivá. Pro toho, kdo nemá rád lidi a zelená je jeho barva, je Zéland zemí zaslíbenou. Jen mu nesmí vadit ovce. Ovcí je na NZ okolo 30 miliónů a tak není divu, že ovečky jsou naprosto všude! Na loukách, na silnicích, v horách i městech.
Britské koruně můžeme poděkovat za oficiální jazyk, kterým je jak jinak než angličtina. Co však stojí za zmínku je zachování většiny původních Maorských názvů. To, že dnes jedete navštívit Punakaiki, zní mnohem lépe než „dneska du na ty palačinkový skály“.

Na tento fajnovej trip se upsala skupinka čtyř dobrodruhů. Docházka seřazena abecedně vypadá následovně:
            Lenička Krmička kápo,
            Leničky Krmičky partner,
            Leničky Krmičky táta,
            Leničky Krmičky táty přítelkyně.

Ze seznamu jasně vyplývá, že Lenička Krmička je kápo a my ostatní jsme vlastně měli štěstí, že nás Krmička všude tahala s sebou. Při zpětné reflexi nechápu, kdo to tak debilně navrhnul. Je to na pováženou. Veškerá práce byla spravedlivě rozdělena a proto si myslím, že již zmíněným kápem mohl být kdokoliv. Tak například třeba ten partner, takovej sympaťák...

Role:
Lenička Krmička:
Plán cesty, cestovní itinerář, vybrat a zamluvit auto, zamluvení letenek, zamluvení všech ubytování na NZ (a že jich bylo), zajistit kempy, sbalit Leničce, sbalit Kubovi, zajistit ubytování v Sydney, řidič.

Leničky Krmičky partner Kuba:
Řidič, přemluvit Krmičku aby mu zabalila, nabít a zabalit PSP Vita, tvářit se zaměstnaně, catering alkoholu, konzument alkoholu, boj proti trudomyslnosti.

Leničky Krmičky táta Roman:
Řidič, zákonný dohled.
Nové indiánské jméno – „Občas najde cestu“.

Leničky Krmičky táty přítelkyně Petra:
Maminka zájezdu, zdravotní sestra, půjč mi mapu (uka kde sme) - navigátor.  
Nové indiánské jméno – „Všude Poprvé“.



17.01 2015

První den, den D.
Lenička mu kladla na srdce aby vstal včas. Kladla mu na srdce, aby ty dva cestou znavené návštěvníky z Čech, nenechal na tom letišti hodiny čekat. Láskyplně mu, asi jen osmačtyřicetkrát připomněla „Já ráno v šest otevírám kaféčko, vydělávat penízky, znáš? Tak ne, že se budeš válet v posteli!“, děvenka starostlivá.
Jakou měl Kuba radost, když si ráno v sedm hodin vyšlapoval ladným polo-během na zastávku. Jak ho hřálo u srdce, když mu sluníčko svítilo na pravé ucho.
Kolik úsilí přišlo na zmar, když mával pohasínajícím brzdovým světlům autobusu číslo 400, který tuto zastávku právě opouštěl. „No, nic naplat,“ pomyslel si, „celní kontrola a kontrola zavazadel stejně zaberou hodiny“, uzavřel celou věc ten náš logik, onen hrdina příběhu. „A stejně, jezdí to každou půlhodinu“, ujišťoval se během toho, co si četl SMS od Romana: „Všechny kontroly OK, dneska byl fakt fofr. Stojíme před letištěm, Roman.“.
„No, to nám to pěkně začíná“, pomyslel si během cesty domů. „Aspoň to pitomý slunce by mi nemuselo svítilo do očí..“ zaklel a jal se přemýšlet, jak z prázdné ledničky vyčaruje snídani, která mu dorazivší rodinku, alespoň trochu usmíří.

Únava po letu udělá svoje, a tak se nemůžeme dvěma naivním cestovatelům divit, že se po příjezdu moc nezlobili. Nemějte jim to za zlé. Jak jen mohli tehdy tušit, že se nejedná o potvrzující výjimku, nýbrž o pravidlo.

Snídaně dopadla na jedničku. Roman, při pohledu na misku obsahující kostičky manga, plátky banánu, kousky melounu a borůvky, začal pochybovat o Kubovo stavu mysli. Petra, ta naopak zářila radostí. Jen maestro kuchař si mnul ruce, jak úspěšně se zbavil posledních zbytků před cestou na Nový Zéland.

Sprcha a šlofík. Mazáci cestovatelé jsou svěží a nadšeně se čelem staví k rozkazu, navštívit kápa Krmičku. Toho dne na příštích čtrnáct dní naposled známou, jako baristka Lenička z Top Hat, nejlepší kafé široko daleko (placená reklama).

Jak se má Lenička? Ta holka jenom září! Sluší jí to tak moc, že jak majitel baru Angus, tak ani kluci v kuchyni nemají u 93% chlapů sebemenší šanci! Angus, od rána trénoval „td td td tdaktor“. Proto se s námi vítá se třemi šálky vonícího černého zlata arabiky z Keni a pyšně všechny osloví jejich jménem. „Rrroman“ a „Petrrra“ vystřelil jak ze slabikáře, jen třetímu posadil jarmulku na hlavu a počastoval ho smutným „Jákob“. Další dobrůtky, kvůli kterým si Top Hat vydržuje stoletou stařenku, která po nocích zadělává těsto a do rána peče mrkvové koláče, borůvkové muffiny a banánový chléb nám přistávají na stole a proto osočení Kuby ze zabití Krista, upadá v zapomnění.

Pravdou je, že mu Kuba nemohl křivdit. Nejen že jim Angus půjčil svůj vlastní AeroPress, aby na NZ neumřeli na nedostatek kofeinu, ale ještě jim donesl čerstvě upraženou, jemně namletou kávu ze své vlastní pražírny. Angus rulez!

Lenička končí šichtu, chlapi v kaféčku slaví, že jazýček vah je jim opět příznivě nakloněný a naše slavná parta je konečně pohromadě. Rychle vyfotit na pláži, ať mají na druhé polokouli co závidět a hurá na sushi. Ne že by v tomto momentě měl někdo hlad. Ne že by v tomto příběhu měl, nebo snad pocítil někde někdo někdy hlad, ale když se na dovolené řekne „čas na jídlo“ ,tak ať už je to v kteroukoliv denní dobu, nenajde se nikde na světě turista, který by myšlenku spásně nepřijal.

Nyní již necháme naši skupinku hříšných konzumentů dobaštit syrové ryby a odletět. Ač by s tím možná nesouhlasili, toho dne se toho zase tak moc relevantního s cestou na Nový Zéland skutečně nestalo. Až na fakt samotný, že sedmnáctého ledna se úspěšně odlepili od letištní plochy letiště v Sydney a druhý den, tedy osmnáctého ledna přistáli na letišti Christchurch na Novém Zélandu.


Popřejme jim hodně štěstí, dobrodruhům. Čeká je dvanáct dní na Novém Zélandu ty bodré muže a ženy. Dvanáct dní bez internetu, hotelů a stresu v ráji na Zemi. 
Jak se s tím poperou? To se dozvíte příště!

4 komentáře: