Zdravíme všechny,
po delší době mám den volna, kdy jsem se rozhodla odpočívat do syta a nedělat nic. Ovšem pak jsem si vzpomněla na náš blog, který je už delší dobu neaktivní. Díky tomu, že mi v pátek přišel opožděný narozeninový dárek, tak mám konečně mám počítač, na kterém se dá psát, pracovat, poslouchat hudbu, upravovat fotky a netrvá to půl hodiny než cokoli spustím. Tak se do toho můžu pustit. :)
Poslední příspěvek na blogu byl z dubna. Od té doby se událo hodně věcí, dobrých i špatných, ale všechny události nás posunuly zase o dost dál. Kuba úspěšně ukončil druhý semestr a ve všech předmětech exceloval. Teď je v půlce třetího semestru a pomalu ale jistě se mu školní léta chýlí ke konci (Jupí jupí!).
Od naší loňské dovolené na Bali jsme byli rozhodnutí, že si pořídíme skůtr, abychom měli jednodušší pohyb po městě a mohli jsme jezdit na výlety. Tak si Kuba vyměnil řidičák za australský, prošel kurzem na řízení motorky, složil úspěšně zkoušky a pořídili jsme si od kamaráda starý skůtr. Asi nám to nebylo přáno, protože při první jízdě (2 km od domu) Kubíka srazilo auto, což vyústilo ve dvoudenní pobyt v nemocnici a následující měsíc doma na neschopence.. Naštěstí se na něj vztahovala místní pojistka na dopravní nehody na motorce a nakonec nám pojišťovna proplatila veškeré výdaje za doktory a dostal víc jak měsíc rehabilitací, které opravdu pomohly. Měl obrovské štěstí, že to všechno dobře dopadlo, ačkoli naše první zkušenost s australským zdravotnictvím byla opravdu děsivá. Myslela jsem si, že kocourkov panuje jenom v Čechách, ale opak je pravdou. Propustili nás z nemocnice a řekli, že nám pošlou veškeré dokumenty poštou a s těmi dokumenty můžeme jít k praktickému lékaři na kontrolu. Když jsme po dvou týdnech žádný dopis neobdrželi, zavolali jsme do nemocnice a s hrůzou zjistili, že Kubu stále oficiálně nepropustili. Díky bohu jsme šli k výborné doktorce, která do nemocnice zavolala, lehce se rozčílila a do dvou dnů jsme měli veškeré dokumenty doma. Další sranda v nemocnici byla, že ačkoli Kubovi prováděli všemožná vyšetření a asi dvě hodiny strávil na různých rentgenech, zapomněli mu zkontrolovat nohu, na kterou dopadl on i motorka a s hrůzou jsme až po dvou týdnech u doktorky zjistili, že má zlomenou kost v oblasti kotníku a přetrhané vazy. Naštěstí nohu do té doby hodně šetřil a obvazoval, takže to bylo vše v pořádku, ale nerozumím zdejšímu zdravotnictví. Nehoda se stala na začátku června a teď už běhá jako dřív, na rehabilitacích mu povolili a vysloveně doporučili pokračovat s jógou, takže už zase pravidelně cvičíme spolu a tento týden má Kubík od nehody rekord 4 jógy za týden!
V práci se nám oběma daří dobře, já jsem povýšila a mám na starosti celý chod barista sekce kavárny a všechno, co se kafe a kávovaru týká. Je to neuvěřitelné, že při odjezdu z Čech jsem o kávě věděla to, že mi chutná s mlékem a s cukrem a můj drink se jmenuje latté :) od té doby se hodně změnilo. A já jsem strašně unešená celou zdejší kávovou kulturou a hlavně tím, že mi moje práce pomohla nahlédnout do úplně nového a extrémně zajímavého světa. Nikdy jsem o tom tmavém nápoji nepřemýšlela, jako o něčem výjimečném, ale až tady jsem pronikla do tajů pěstování, sběru, pražení a konečné přípravy, což je moje práce. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala právě do Tophatu, protože to není jenom o tom, umět udělat kafe, ale stojí za tím neuvěřitelně dlouhý a náročný proces, hodiny a hodiny dřiny, která nakonec může vyústit v krásný obrázek na povrchu kávy a následný úsměv na tváři našich zákazníků. Ale latte art je opravdu jenom taková třešnička na dortu, něco extra, ovšem bez kvalitních a čerstvě upražených zrnek kávy by to byl jenom krásný hrnek kávy na fotku a pak na vylití. Nebudu se tady o tom více rozepisovat, protože bych na toto téma už pomalu mohla napsat knihu a to pořád cítím, že jsem na začátku. Za dva týdny bude v Sydney probíhat festival kávy a já se nejspíš zúčastním soutěže v ochutnávání kávy (tzv. cupping), bývalí majitelé kavárny mi nabídli trénink a já nadšeně přijala, protože je to další zkušenost, která mě posune někam dál a přiblíží k mému snu mít vlastní kavárničku :)
Kubík už bude mít za sebou půl roku ve své současné práci a pořád ho to moc baví a je nadšený. Je to strašně fajn změna, protože v předchozí práci byl nespokojený a chodil tam v podstatě jen odsedět několik hodin, odpracovat něco, co nakonec jeho šéf odprezentoval jako svou práci. A domů chodil zničenej a naštvanej, bez nálady. Když si našel novou práci, tak zjistil, že dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje a domů chodí s úsměvem (pokud nemusí celý den být na své jediné neoblíbené pozici a říkat lidem, že musí počkat na servis telefonu nebo počítače dalších pár hodin a většina lidí mu dá najevo, že jejich čas je důžežitější než čas všech ostatních a že zrovna oni teda čekat nebudou...).
Ale to je hold práce s lidmi a předávání vzájemné energie, s čímž jsem se musela naučit pracovat i já v kavárně a opravdu platí, že s úsměvem jde všechno líp a není lepší pocit než někomu zlepšit náladu, změnit hrozný den k lepšímu, zkrátka posílat pozitivní energii dál. A to nás oba moc baví a naplňuje.
Další novinka v našem australském životě je nové bydlení. Na rok jsme podepsali nájemní smlouvu na úžasném místě, kousek od mé práce, kilometr od pláže a s výhledem na východ slunce nad oceánem. A konečně žijeme jako normální lidi. Spolubydlení je peklo, opravdové a nefalšované a myslím si, že je fajn to zažít a zjistit, jaké to je. My jsme ze začátku našeho spolubydlení s našimi předchozími spolubydlícími byli hrozně nadšení a optimističtí, ale po sundání masky slušnosti a pořádku milovnosti, jsme zjistili, že žijeme s lidmi, kteří jsou zvyklí, že po nich uklízí někdo jiný a že za ně nakupuje někdo jiný /v tomto případě jsme to byli my.. chudí studenti z Čech. A tak jsme se po dlouhém váhání rozhodli nastěhovat do vlastního, ačkoli stále tu nejsme sami, máme asi nejpohodovější spolubydlící na světě, která nikdy není doma, a jediné, co má v lednici jsou vajíčka a v poličce s jídlem má krabičku čaje. Takže jsme naprosto spokojení a strašně překvapení, kolik máme najednou jídla a jak dlouho nám vydrží dva litry mléka a kostka másla.
Tak to je asi vše o nás v současnosti a ještě se chystám na oslavný článek o józe a jak mi změnila život :)
Mějte se krásně!
Lenďa
Žádné komentáře:
Okomentovat