Deník z cest po Novém Zélandu
Ahoj rodinko a přátelé. Touto formou bych se s vámi rád
podělil o naše zážitky, radosti a trampoty z báječné dvoutýdenní dovolené
na Novém Zélandu.
Nový Zéland je nádherná zem, složená ze dvou věčně
zelených masivů, lemovaných stovkou drobných ostrůvků, které jsou
k dostání ve všech možných tvarech a velikostech. Současná populace činí
něco málo přes půl pátého milionu. Proto není divu, že na ploše, pokrývající
250 000 km2, je šance, potkat někde mimo civilizaci človíčka, téměř
mizivá. Pro toho, kdo nemá rád lidi a zelená je jeho barva, je Zéland zemí
zaslíbenou. Jen mu nesmí vadit ovce. Ovcí je na NZ okolo 30 miliónů a tak není
divu, že ovečky jsou naprosto všude! Na loukách, na silnicích, v horách i
městech.
Britské koruně můžeme poděkovat za oficiální jazyk,
kterým je jak jinak než angličtina. Co však stojí za zmínku je zachování většiny
původních Maorských názvů. To, že dnes jedete navštívit Punakaiki, zní mnohem
lépe než „dneska du na ty palačinkový skály“.
Na tento fajnovej trip se upsala skupinka čtyř dobrodruhů.
Docházka seřazena abecedně vypadá následovně:
Lenička
Krmička kápo,
Leničky
Krmičky partner,
Leničky
Krmičky táta,
Leničky Krmičky táty přítelkyně.
Ze seznamu jasně vyplývá, že Lenička Krmička je kápo a my
ostatní jsme vlastně měli štěstí, že nás Krmička všude tahala s sebou. Při
zpětné reflexi nechápu, kdo to tak debilně navrhnul. Je to na pováženou. Veškerá
práce byla spravedlivě rozdělena a proto si myslím, že již zmíněným kápem mohl
být kdokoliv. Tak například třeba ten partner, takovej sympaťák...
Role:
Lenička Krmička:
Plán cesty, cestovní itinerář, vybrat a zamluvit auto,
zamluvení letenek, zamluvení všech ubytování na NZ (a že jich bylo), zajistit
kempy, sbalit Leničce, sbalit Kubovi, zajistit ubytování v Sydney, řidič.
Leničky Krmičky partner Kuba:
Řidič, přemluvit Krmičku aby mu zabalila, nabít a zabalit
PSP Vita, tvářit se zaměstnaně, catering alkoholu, konzument alkoholu, boj
proti trudomyslnosti.
Leničky Krmičky táta Roman:
Řidič, zákonný dohled.
Nové indiánské jméno – „Občas najde cestu“.
Leničky Krmičky táty přítelkyně Petra:
Maminka zájezdu, zdravotní sestra, půjč mi mapu (uka kde
sme) - navigátor.
Nové indiánské jméno – „Všude Poprvé“.
17.01 2015
První den, den D.
Lenička mu kladla na srdce aby vstal včas. Kladla mu na
srdce, aby ty dva cestou znavené návštěvníky z Čech, nenechal na tom letišti
hodiny čekat. Láskyplně mu, asi jen osmačtyřicetkrát připomněla „Já ráno
v šest otevírám kaféčko, vydělávat penízky, znáš? Tak ne, že se budeš
válet v posteli!“, děvenka starostlivá.
Jakou měl Kuba radost, když si ráno v sedm hodin
vyšlapoval ladným polo-během na zastávku. Jak ho hřálo u srdce, když mu sluníčko
svítilo na pravé ucho.
Kolik úsilí přišlo na zmar, když mával pohasínajícím brzdovým
světlům autobusu číslo 400, který tuto zastávku právě opouštěl. „No, nic naplat,“
pomyslel si, „celní kontrola a kontrola zavazadel stejně zaberou hodiny“, uzavřel
celou věc ten náš logik, onen hrdina příběhu. „A stejně, jezdí to každou
půlhodinu“, ujišťoval se během toho, co si četl SMS od Romana: „Všechny
kontroly OK, dneska byl fakt fofr. Stojíme před letištěm, Roman.“.
„No, to nám to pěkně začíná“, pomyslel si během cesty
domů. „Aspoň to pitomý slunce by mi nemuselo svítilo do očí..“ zaklel a jal se
přemýšlet, jak z prázdné ledničky vyčaruje snídani, která mu dorazivší
rodinku, alespoň trochu usmíří.
Únava po letu udělá svoje, a tak se nemůžeme dvěma
naivním cestovatelům divit, že se po příjezdu moc nezlobili. Nemějte jim to za
zlé. Jak jen mohli tehdy tušit, že se nejedná o potvrzující výjimku, nýbrž o
pravidlo.
Snídaně dopadla na jedničku. Roman, při pohledu na misku
obsahující kostičky manga, plátky banánu, kousky melounu a borůvky, začal
pochybovat o Kubovo stavu mysli. Petra, ta naopak zářila radostí. Jen maestro
kuchař si mnul ruce, jak úspěšně se zbavil posledních zbytků před cestou na
Nový Zéland.
Sprcha a šlofík. Mazáci cestovatelé jsou svěží a nadšeně se
čelem staví k rozkazu, navštívit kápa Krmičku. Toho dne na příštích
čtrnáct dní naposled známou, jako baristka Lenička z Top Hat, nejlepší
kafé široko daleko (placená reklama).
Jak se má Lenička? Ta holka jenom září! Sluší jí to tak
moc, že jak majitel baru Angus, tak ani kluci v kuchyni nemají u 93%
chlapů sebemenší šanci! Angus, od rána trénoval „td td td tdaktor“. Proto se s
námi vítá se třemi šálky vonícího černého zlata arabiky z Keni a pyšně
všechny osloví jejich jménem. „Rrroman“ a „Petrrra“ vystřelil jak ze slabikáře,
jen třetímu posadil jarmulku na hlavu a počastoval ho smutným „Jákob“. Další
dobrůtky, kvůli kterým si Top Hat vydržuje stoletou stařenku, která po nocích
zadělává těsto a do rána peče mrkvové koláče, borůvkové muffiny a banánový
chléb nám přistávají na stole a proto osočení Kuby ze zabití Krista, upadá
v zapomnění.
Pravdou je, že mu Kuba nemohl křivdit. Nejen že jim Angus
půjčil svůj vlastní AeroPress, aby na NZ neumřeli na nedostatek kofeinu, ale ještě
jim donesl čerstvě upraženou, jemně namletou kávu ze své vlastní pražírny.
Angus rulez!
Lenička končí šichtu, chlapi v kaféčku slaví, že jazýček
vah je jim opět příznivě nakloněný a naše slavná parta je konečně pohromadě.
Rychle vyfotit na pláži, ať mají na druhé polokouli co závidět a hurá na sushi.
Ne že by v tomto momentě měl někdo hlad. Ne že by v tomto příběhu
měl, nebo snad pocítil někde někdo někdy hlad, ale když se na dovolené řekne
„čas na jídlo“ ,tak ať už je to v kteroukoliv denní dobu, nenajde se nikde
na světě turista, který by myšlenku spásně nepřijal.
Nyní již necháme naši skupinku hříšných konzumentů
dobaštit syrové ryby a odletět. Ač by s tím možná nesouhlasili, toho dne
se toho zase tak moc relevantního s cestou na Nový Zéland skutečně
nestalo. Až na fakt samotný, že sedmnáctého ledna se úspěšně odlepili od letištní
plochy letiště v Sydney a druhý den, tedy osmnáctého ledna přistáli na
letišti Christchurch na Novém Zélandu.
Popřejme jim hodně štěstí, dobrodruhům. Čeká je dvanáct
dní na Novém Zélandu ty bodré muže a ženy. Dvanáct dní bez internetu, hotelů a
stresu v ráji na Zemi.
Jak se s tím poperou? To se dozvíte příště!
